Články

Hlavní strana » Články » Seriály » Žízeň impérií

---

Je známo, že v jistých amerických kruzích se projevuje až překvapující neznalost nejzákladnějších poznatků z dějin, zeměpisu, politiky a kultury. Pro humoristické lity na celém světě je tato skutečnost už dlouho zdrojem námětů. Dá spo pochybovat o tom, zda John D. Rockefeller ve škole vůbec někdy slyšel o Kavkazu. Hora Ararat mu mohla být jako horlivému čtenáři bible známější. A právě z této krajiny, kde prý se zachránilo smolou ucpaná archa Noemova, vylila se začátkem 20. století do Evropy nová potopa: ruská nafta. Mužům, kteří si osvojovali vlastnická práva na zřídla i na evropský trh, nemohl však Rockefeller uzavřít prostě ropovody jako "nezávislým" v naftovém ráji na Oil Creeku. A to bylo pro něj mrzuté. A ještě více jej zlobilo a dráždilo, že ruští těžaři si přisvojovali zásluhu o to, že první objevili, jak je možno nafty využít v hospodářském životě.   Tam, kde se Kavkaz sklání k pobřeží Kaspického moře, vybíhá daleko do modré hladiny dlouhý, úzký poloostrov — Apšeron. V blízkosti osady Sucharany, kde dříve pastýři pásali svá stáda na slané stepi, zvedala se odpradávna zvláštní stavba. Čtyřhranná věž, obklopená sloupy, z nichž ve dne v noci, jako by živeny lidskou rukou, plápolaly k obloze ohnivé jazyky. Byl to jeden z chrámů, ve kterých vyznavači ohně vyhnaní z Perzie — říkalo se jim také Parsové — uctívali své nejvyšší božstvo. Ve skutečnosti šlo o hořící zemní plyn, který např. Číňané již před 2000 lety "zkrotili"? zachytili, vedli dlouhým potrubím z bambusových tyčí a kterého používali k vytápění pánví při sušení soli. Ostatně také Parsům sloužil "věčný oheň" k pálení vápna a cihel na stavbu domů a k vytápění obydlí. Říká se, že prý si v zimě dokonce upevňovali topné trouby u lůžek. Mimoto znali obyvatelé slaných stepí mezi Kaspickým a Černým mořem přírodní zřídla nafty. Podle zprávy v cestopisu Marca Pola svítili naftou jako olejem ke svícení a touto naturálií platili i daně chánovi z Baku. Chánovy karavany vozily naftu do tisíciletého města Baku, které se v řeči jeho zakladatelů nazývá "Náraz větru", a do ostatních měst Bízkého východu. Chán zbohatnul, ale jeho dny byly sečteny. Na začátku 19. století prohlásil car Alexandr I. těžbu nafty v bakuské oblasti za státní monopol. Zřídla byla pronajata ruským obchodníkům Mirzuvovi a Kohorevovi. Jejich dělníci nabírali naftu z jam vědry jako vodu ze studně, několik set věder za den, několik tisíc věder za rok. Ale když se Rusko objevilo roku 1863 prvně ve statistikách, přece jen činila těžba za předchozích 40 let 190 000 tun. Pro zahraniční kapitál to již byla pobídka jít po zrušení státního monopolu Baku. První tu byla početná rodina Švéda Emanuela Nobela. Starý Nobel, který přišel z Finska, se usadil roku 1837 v Petrohradě. Založil strojírnu a dodával pušky a kanony caru Mikuláši; na krymské válce vydělal spousty peněz. Obchod se smrtí, na němž se podíleli všichni Nobelové, neporušil však nadanému vynálezci charakter ani rozum. Zaměstnával se naprosto vážně konstrukcí potrubí, jímž by — místo nafty — byly dopravovány rakve s mrtvými "z města na hřbitovy ležící v předměsí". Mimo to vymyslil pro zdánlivě mrtvé pojistnou rakev s ventilací a poplašným zvonkem. Jak je vidět, měl vynálezce dynamitu a magnát v oboru třaskavin Alfréd Nobel, zakladatel Nobelovy ceny, vznešeného otce. V Robertovi a Ludvíkovi měl Nobel kromě toho dva obchodně zdatné partnery. Ludvík Noběl měl stejně jako otec továrnu na zbraně. Robert Nobel jako technický ředitel petrohradskou továrnu na lampy Aurora. Nákup nějvětšího množství dřeva na pažby k puškám byl bratřím Nebolům důvodem k delší cestě na Kavkaz. Při této příležitosti poznali mladý ruský naftový průmysl, obdivovali se mu a "zamilovali si ho". Za babku získali naftová pole v Balachanech, považovaná zea nevýnosná, a právě u Sucharany, kde stál chrám vyznavačů ohně, provedli první vrty. Měli víc štěstí, než rozumu. Poměry v carském Rusku dovolily bratřím Nobelům vybudovat dílo důkladněji než Rockefeller. Vytvořili vertikálně členěnou naftovou společnost, která své produkty od těžby až po prodej měla sama v rukou. Když již měli naftu, , pověřili ruského inženýra Ragosina, aby podle vzorů ruských velkodestilatérů z oblasti Grozného, a podle plánů Justuse Liebiga postavil v Baku první velkou rafinerii. Potom řešili dopravní problémy. Synové Emanuela Nobela, specialisty na potrubí různého druhu, spojili potrubím svá těžiště se svými rafineriemi a rafinerie s přístavem. Výsledek se dostavil. Činil-li výtěžek nafty roku 1872 v bakuské oblasti asi 10 000 tun, zpracovalo ji roku 1880 celkem 195 rafinérií asi jeden milion tun. Jen bratři Nobelové čerpali potrubím do Baku 580 000 tun nafty, dalni na trh ročně 200 000 tun rafinerských výrobků a vykořisťovali 5000 ruských dělníků. K upevnění transportního monopolu doplnili Nobelové svá potrubí o 400 vlastních kotlových vozů, které brzy jezdily na všech ruských tratích. Pak si zbudovali flotilu se dvěma tucty říčních tankových lodí, aby do svého dopravního systému začlenili i výhodné říční cesty. V té době stavěly Nobelům göteborské loděnice první parní tankovou loď na světě. Byla tak velká, že musela být do Baku dopravena po částech a teprve tam smontována pro dopravu na Kaspickém moři. Nobelové měli vlastní továrnu na bedny a konve, opravářské dílny a velké sklady kolem mateřského závodu na balachanském naftovém poli, sklady nafty a prodejní filiálky ve všech větších městech podél Volhy, od Caricynu, dnešního Volgogradu, až po Nižnij Novgorod. Patřily jim i větrem pokřivené dřevěné baráky, baráky z pletiva a udusané hlíny, a děrami místo oken, se začazenými fasádami — sídliště 2500 dělníků, které nyní Ludvík a Robert Nobelové zaměstnávali. Vznešení bratři Nobelové nevydělávali hůře než bratři Rockefellerové. Jejich dělníci nedostávali k živobytí ani tolik, kolik Standard Oil platila na Oil Creeku čínským kutilům. Když roku 1888 Ludvík Nobel zemřel, zanechal svým deseti dětem majetek v hodnotě 35 mil. rublů. Nejstarší sin Emanuel, který jako devětadvacetiletý převzal obchod s naftou, například disponoval vice než 20% celkových cizozemských kapitálových investic v ruském naftovém průmyslu. Jejich podíl by býval ještě větší, kdyby krátce předtím nebyli Nobelové udělali ujednání s jinými evropskými kapitalisty, aby zvětšili svůj podnik. Pokus vypsat ruskou petrolejářksou půjčku v Londýně nadobro ztroskotal. Pod kontrolou Anglo-americké petrolejařské společnosti založené roku 1888 společností Standard Oil, byla Anglie na hony vzádlena toho stát se samostatnou naftovou velmocí. Ještě neexistovala společnost Royal Dutch-Shell, svět ještě neznal lorda Fishera, Winstona Churchilla a lorda Curzona jako aranžéry britské zahraniční a naftové politiky. Rozpory mezi ruskou a anglickou vládou měly za následek, že se londýnská City obrátila k Nobelovým vyjednavačům zády. Když byli v Londýně odmítnuti, jeli bratři Nobelové do Berlína. Cestou zjistili, že si Standard Oil přisvojuje poručenství i nad Německem. V Hamburku založili její vyjednávači roku 1890 Deutsch-Amerikanische Petroleumgesellschaft. Základní kapitál: 18 mi. marek, dvojnásobek Nobelových investic v jeho ruském podniku. Bez velké naděje vykročili Nobelové na cestu prosebníka na Wilhelmstrasse. Stal se však zázrak: našli jako přímluvce muže, od něhož nejméně očekávali podporu — Bismarcka! Osobní tajemník Ludvíka Nobela v návalu radosti doznal: "Náš skutečný vyjednavatel při této transakci byl sám železný kancléř...". Přes všechny své nedostatky měl Bismarck jednu přednost: praktický rozum. On to byl, kdo po založení říše přitáhl uzdu rozpínajícímu se německému kapitalismu při jeho tlaku na východ, neboť v politice neutrality vůči Rusku viděl jádro celé své evropské politiky rovnováhy. Protože se snažil zlepšit a upevnit poměr Pruska k carskému Rusku hospodářskou spoluprací, mohl nabídku Nobelů jen uvítat. Bismarck dal proto velkým německým bankám na srozuměnou, že by bylo vládě vhod, kdyby Nobelům vyhověly v otázkách finančních, čímž by se podařilo vzbudit v ruských kruzích náladu pro otázky politické. Banky porozuměly a řídily se touto radou. Se základním kapitálem 1,5 mil. zlatých marek byla v Berlníě založena Německo-ruská naftová importní společnost. Stejným způsobem jako Bismarckovo Německo uzavřela Francie, která byla na naftu chudá, roku 1890 obchod s Petrohradem. Se souhlasem úplatného cara založil v Baku pařížský bankovní dům Dreyfuss and Rotschild rusko-francouzský naftový koncern. Pán z Rotschildů, dekorovaný papežským řádem Spasitele, se také nerozpakoval vystupovat jako finančních i nobelových ruských konkurentů, aby byla vyvážena převaha Německo-ruské naftové importní společnosti. Nepřímo přes Rotschildy, kteří jak v Paříži, ve Vídni, v Neapoli a v jiných hospodářských centrech Evropy, tak také v Londýně měli vlastní bankovní domy, dostal se Angličan Samuel Marcus, a tím i Anglie, k naftě z Baku. Samuel Marcus, o němž jako o hlavním spojenci sira Henryho Deterdinga budeme ještě podrobně mluvit, zahájil zvláštní druh obchodu. Z černomořského přístavu Batumi zřídil parníkovou dopravu nově otevřeným Suezským průplavem do jižní a východní Asie a získal si levnou ruskou naftou východní trhy. Jestliže se John D. do této doby domníval, že bude s evropskými konkurenty jako s naftovými mastičkáři brzy hotov, byly mu nejpozději do roku 1898 naprosto jasné neblahé následky tohoto omylu. V tomto roce totiž Rusko poprvé předstihlo v těžbě nafty svými 10 miliony tun Spojené státy. V příštích letech pak svůj světový rekord zvyšovalo a dosáhlo 51% světové těžby, kdežto celá Amerika jen 43%. Na počátku 20. století byl tedy světový trh nafty rozdělen mezi dvě finanční skupiny: mezi vládce Baku — Rotschilda a Nobela, a americkou společnost Stadard Oil — Rockefellery. Na Broadwayi č. 44 byly rozloženy nové mapy generálního štábu, na nichž byly zakresleny obrysy Evropy a Asie. John D. poslal své nejschopnější muže jako vyjednavače do Ruska, aby Nobelům pověsili na nos nějaké bulíky a omezili jejich vliv na světový naftový trh. Vylíčili mladému Emanuelu Nobelovi Standard — model ročník 1874, nazvaný Národní sdružení rafinérií, v nejskvělejších barvách. Tak lákavě a jasně, že se Nobel rozhodl sloučit všechny ruské těžaře pod svým vedením do Ruské rafinerské unie. Prvním opatřením ruského naftového kartelu ovládaného Nobelem bylo nové stanovení výrobních kvót, které přineslo ve většině případů snížení. Američané si spokojeně oddechli. (Čtenář nechť si povšimne ne nepodobné paralely dnešního kvotačního procesu hospodářského života při rozšiřování EU!) Tak Nobelova hloupá ješitnost zavinila, že se zátopa ruské kavkazské nafty dostala pod kontrolu a že Rockefeller měl alespoň ukazováček na ventilu jejího ropovodu. Báťuska car a Standard Oil nechť žijí, když se podařilo zastavit ruské dodávku nafty Samuelu Marcusovi, "sólistovi" na čínském trhu. Bitva o světlo Asie Daleko od sebe roztroušenými čínskými vesnicemi s hnědými hliněnými a bambusovými chýšemi, po vyježděných cestách krajiny ploché jako stůl, rachotil pestře vyzdobený vozík s volským potahem. Všude, kde povoz zastavil, obklopili jej chudě odění starci a bosé děti. Při velkém Konfuciovi! Ještě se dějí zázraky! Muž ve vozenepožadoval za své třpytící se lampy ani zboží, ani peníze. Rozdával je zdarma jako dar bohů. Pro každou chýši jednu, aby čert už jednou vzal ty páchnoucí knoty namočené v rybím oleji, které chýši víc začadí, než osvětlí. K tomu jim bílý muž vtiskl do ruky pestře potištěný lístek, který sice mohli jen stěží číst, ale patřil nějak k lampě. Lampa byla také na lístku vyobrazena, dokonce s květinovými úponky. Mezitím co slabikovali, otevřel pomocník štědrého muže modrou konev a plnil jiskřivé lampy příjemně vonící kapalinou až po okraj. "Ani nezkušené dítě, ani bezmocný stařec nebudou u nás ošizeni!" ujišťovali oba bílí muži. A vysvětlovali udivenému publiku, kolik stříbrných mincí by museli sejmout ze svých šňůrek, jež nosili na krku. Bylo to samozřejmě hodně mincí, ale přece jen méně, než stojí taková lampa v dalekém městě. Od této chvíle ozařovala sporá světla hedvábnou modř čínské noci. Po celé zemi byla Standard Oil oslavována jako "světlo Asie" — Rockefeller v Číně rozdal asi osm milionů lamp. Mr. W. E. Bemis, pozdější víceprezident Standard Oil Company of New York, šéf prodeje Standardky pro Čínu, si mnul spokojeně ruce. Samueli Marcusovi hned dvakrát nastavili nohu, aby kopýtl — jednou u ruských výrobců, podruhé u čínských spotřebitelů. Tanková flotila Standard Oil sotva stačila plnit dodávky pro Hongkong a Šanghaj. Lampy rozdané zdarma se zúročily samy. Najednou však počal obrat váznout. Mr. Bemis svolal své obchodní agenty a sám se vydal na cestu, aby se dozvěděl, co se stalo. Pěkné nadělení: v lampách Standardky hořel petrolej jejího konkurenta, který jej prodával levněji. Veřejnost se tak seznámila se Samuelem Marcusem a Spatularem Deterdingem. O původu oboj petrolejářksých obchodníků a o jejich spolčení zjistili detektivové Standardky přibližně toto: Spatular Deterding, narozen roku 1865 v Amsterodamu. Předkové: pěstitelé tulipánů. Otec: kapitán zámořské plavby. Povolání: učeň u malíře reklam, poslíček ve směnárně v rotterdamském přístavu, učeň v Twenšenské bance s 15 zlatými měsíčního platu, v 27 letech vedoucí filiálky Nederlandshe Handels Maatshappij ve východní Indii. Byl tedy asi tam, kde byl Rockefeller před 20 lety: na nejnižším stupni obchodu s naftou. Roku 1890 vznikla totiž Koninklije Nederlandshe Petroleum Maatshappij, již zmíněná filiálka, podnik k využití zřídel nafty objevených počátkem osmdesátých let u Langkatu na severu Sumatry. První dvě slova těžko vyslovitelného firemního označení zní česky Královská holandská, anglicky Royal Dutch. Co zbylo po obchodním vedení I. B. Kesslera, staršího šéfa firmy, jako "obchod v malém", změnilo se, když vedení převzal malý Deterding, záhy na obchod "ve velkém". Během 35 let rozvinul Deterding Royal Dutch tak, že tato firma byla třetím největším trustem kapitalistického světa. Ale tento vývoj nebylo možno předvídat roku 1895, kdy společnost s největšími obtížemi zvyšovala svůj kapitál z 1,8 mil. zlatých guldenů na 2,3 miliónu. Deterding učinil, jako před ním Rockefeller a bratři Nobelové, nejdříve velmi důležitý poznatek. Aby se někdo v obchodě s naftou uplatnil, musí si sám naftu dopravovat. Z tohoto poznatku vyšel jeho svazek se Samuelem Marcusem. Marcus se narodil roku 1853 ve Whitechapeli jako syn obchodníka se starožitnostmi. Marcusovo označení firmy a jím užívané firemní jméno Shell ukazují, že měl původně co dělat s nákupem a prodejem perleti. Nádherně zbarvené a překrásné utvářené mušle u Malajského poloostrova mu učarovaly. Z nich pak především hřebenovka. Mimoto dopravoval na svých lodích kopru pro anglické továrny na mýdlo, anglické tkaniny pro Čínu a prostě vše, co se právě hodilo. Jeho myšlenky a starosti se točily v každém přístavu jen kolem toho, aby přeprava nákladů přinesla co největší zisk. Tím se dostal k naftě z Baku, což mu ovšem nijak nebránilo přejímat dopravu i pro Standardku. Rockefellerův pokus chytit Shell transport and Trading Company of London a Koniklijke Nederlandshe Petroleum Maatschappij formou volných obchodních ujednání do své sítě a pak je vykoupit se ovšem nezdařil. Varování Rotschildem poznali Samuel Marcus a Spatular Deterding hrozící nebezpečí. Spojili se proto a založili nový podnik — Asiatic Petroleum Company — s hlavním odbytištěm v Číně. Z toho vznikla nejbezohlednější cenová válka, jakou kdy Rockefeller vedl. Deterding a Marcus zvedli hozenou rukavici. Znali své výhody příliš dobře. Jejich východoindická střediska měla k odbytišti, o něž se bojovalo, o několik tisíc námořních mil blíže než americká. Rockefeller musel (před otevřením Panamského průplavu) vozit naftu přes celý kontinent, anebo ji dopravovat kolem Hornova mysu. Dopravní náklady a riziko byly tomu úměrné. Reklamní náklady na nové módní osvětlování "nebeské říše" šly konečně také na vrub Rockefellera. Přesto nabízela Standard Oil za nižší ceny než Royal Dutch-Shell. Anglo-holandští partneři stáli před velmi závažným rozhodnutím: buď se vzdát čínského trhu, anebo ohrozit jmění vlastní společnosti dalším snížením cen. Deterding a Marcus se odvážili rizika. Bojovali dál a ztratili běhoem jednoho roku povážlivou sumu 10 mil. zlatých guldenů. Standardka své ztráty utajovala. Ani z jejích výročních zpráv nevycházelo nic najevo. Nic se nemohlo stát protože Standardka, aby vyrovnala čínské ztráty, zvýšila domácí tržní ceny. Rockefellerovo monopolní postavení na domácím trhu mu dovolovalo, aby vedl válku s Deterdingem na útraty amerického spotřebitele, amerického lidu. Tato typická metoda kapitalistického zahraničního obchodu se jmenuje dumping. Tahanice o ceny trvaly až do dne, kdy Mr. W. E. Bemis kabeloval do New Yorku nešťastnou zprávu: "Odbyt vázne — stop — zásobní sklady přeplněny — stop — zadržte tankové lodi — stop!" Ještě jiná nešťastná zpráva přiletěla na stůl Standard Oil Company. V dalekém Texasu, v blízkosti ospalého města eBeaumontu, navrtal jistý nekartelovaný obchodník největší z dosavadních amerických gejzírů nafty. Muž se jmenoval Anthony F. Lucas. Podel zpráv dávala Lucasova fontána na naftovém poli denně 100 000 barelů nafty. Pro Rockefellera nebylo jiné východisko, než vyjednávat. Poprvé s vlajkou Standardky na půl žerdi šel naftový král Rockefeller s malými petrolejářskými piráty Deterdingem a Marcusem napolovic. Rozsah Rockefellerovy ztráty prestiže se zobrazil v Deterdingových nových velkých investicích v ruském naftovém obchodě. I tuto ztrátu musela Standardka oželet. A ještě hrozivější než blýskání na Východě bylo pro ni silné hřmění nad newyorskou City. PRAKTICKÁ ŠKOLA KRIZIOVÉ EKONOMIE Příčku za příčkou na žebříku hospodářského úspěchu zdolávala banda společnosti Standard Oil, jak byli muži kolem Rockefellera nazýváni svými současníky, během třicetiletého společného působení. Bankéři Silliam a Morgan se ze všech sil snažili udržet rovnováhu. Ale přece jen je možno zlámat si vaz, i když praskne jen jedna příčka žebříku. A příčka se zlomila, a zlomila se s velkým rachotem. Americké hospodářství sklouzlo v letech 1893-1894 zase jednou do krize. Jevy tohoto druhu, pozorovány z historických aspektů, jistě nemají půvab novosti. Krize zaviněné neúrodou, válkou nebo mimořádnými událostmi, v nichž lidé — jako vyznavači ohně v Surachanech — spatřovali prst boží, byly již z nejstarších dob. Vnějším znakem těchto krizí byl nedostatek potravin a životně důležitých potřeb, spojený se stoupáním cen. Avšak krize objevující se od 18. stol. v průmyslově vyvinutých zemích měly poněkud jiný, nový charakter. Jejich znakem nebyl nedostatek, ale nadbytek. Abychom si ukázali, že kapitalistům nerostou stromy — ani žebříky úspěchu — až do nebe, musíme objasnit celou situaci. Náhlý zlom hospodářského života v zemi zajímal již dávno před Rockefellerem buržoazní národohospodáře, kteří k tomu vymysleli nejrůznější "teorie". Jedna skupina, bádající o základních příčinách vzniku krizí tvrdila, že jsou způsobeny, jako "anomáoní událost" nějakými rušivými příčinami zvenčí, např. změnou celních zákonů, změnou měny nebo vlivem převratných vynálezů. Vzhledem ke krizi roku 1873 zdál se argument týkající se měnových změn celkem pravděpodobný. Vždyť tenkrát začal krach u bank a na burzách. zalistujme, abychom poznali viníka, o několik stránek zpět. Stojí tam, že církev připisovala vinu na neštěstí whisce. několik řádek vpředu je řeč o volné konkurenci, o tajných rabatech a tajných tarifech a jiných vynálezech monopolů. Bohužel nemůžeme ani whisku, ani tajné rabaty označit za převratné vynálezy. Alkohol byl objeven dříve než Amerika. A tajné rabaty nejsou vynález, ale podvod. To znamená, že je nutné hledat příčinu krize jinde. Druhá skupina ekonomů uváděla vznik krizí v souvislosti s fyzikálními jevy. Jeden z nich řekl, že sluneční skvrny, hladomor v Indii a hospodářská krize v Anglii současně zneklidnily svět. Jiný z jeho kolegů to uváděl spíše do souvislosti s Venuší. Venuše stojí vždy po osmi letech mezi Sluncem a Zemí, čímž je znemožněno vyzařování Appolona — a následe je právě krize. Vyznej se v tom, jak umíš. K tomu ještě poznámka, že rok 1873 byl ve znamení Měsíce, rok 1893 ve znamení Merkuru, patrona obchodníků, což tedy byla zřejmě chyba režie v centrále pohybu planet. Třetí ekonomická škola vycházela z "psychologie". Podle jejího názoru řídilo okamžité rozpoložení mysli kapitalistických průmyslových kapitánů přiliv a odliv "v moři peněz". Vzhledem k rozpoložení mysli Jeho Veličenstva naftového krále Johna D. byla to nejpřijatelnější teorie. Rockefeller byl v této době trudomyslný a chatrného zdraví. V několika týdnech mu vypadaly vlasy (což ho nutilo nosit bílou paruku) a jeho tělo se scvrklo jako mumie. (Pověsti tvrdily, že ho jen požívání mateřského mléka později opět postavilo na nohy.) Rockefellerovi ležel v žaludku Shermanův antitrustový zákon. Od té doby, kdy John Sherman, příznivec Flaglerova tchána, podal v Kongresu návrh zákona "ke zajištění nezákonných trustů a svazů omezujících obchod", trpěl Rockefeller jistým druhem stihomamu. Včera seděl na lavici obžalovaných trust krmiv pro dobytek, dnes trust registračních pokladen National. Oba proti trustu Standard nevinné děti. Kdo však bude sedět na lavici obžalovaných zítra? Či snad nemělo Rockefellerovi ležet v žaludku, že jistý henry D Lloyd směl uveřejnit knihu Bohatství proti obecnému blahu, volně prodejnou obžalobu proti Standard Oil Comapany? Odborníci o ní tvrdili, že je to nejvýznamější kniha od vydání Chaloupky strýčka Toma. Ale v Lloydově knize nešlo o osvobození černochů z otroctví, ale o zotročení celých národů Rockefellerovým trustem. Pseudovědecké teorie o krizích klidně ponechme stranou. Titul a obsah knihy Bohatství proti obecnému blahu nám osvětlí blíže základní problém zla, základní rozpor kapitalismu. Je to rozpor mezi společenským charakterem výroby na straně jedné a soukromo-kapitalistickou formou přivlastňování výrobních výsledků na straně druhé. tento rozpor, který kapitalismus nemohl odstranit, zavinil krizi roku 1873 i krizi roku 1893. Ve své honbě za ziskem podnikatelé vyrobili více zboží, než se mohlo prodat, tj. než byla kupní síla obyvatelstva trpícího nouzí. Aby se odškodnili, zavedli podnikatelé krácení pracovní doby a krácení mezd. Dělníci se bránili a začali stávkovat. Nejdříve 200 000 horníků, k nimž se v létě 1894 připojili železničáři. Průmyslová produkce měla sestupnou tendenci. Malí podnikatelé učinili nápor na banky. Nadarmo. Úvěry na placení mezd a dluhů nebyly nikde poskytovány. Náhoda dovršila zlou situaci neúrodou. Prezident Grover Cleveland si nevěděl jiné rady, než roku 1877 guvernér Hartranft: potřít stávky dobře vyzbrojeným, dobře placeným a dobře živeným vojskem. I to stálo peníze, a proto se prezident odebrol k Johnu Morganovi a Jamesu Stillmanovi, aby opatřil úvěr 50 mil. dolarů. Rockefellerova banka si mohla dovolit bez váhání uvolnit pro vznešeného prosebníka 20 milionů dolarů. Za to se směl dát její nesvědomitý šéf několik týdnů obdivovat jako zachránce vlasti. Ale krizi nebylo možno odstřelit kanony ani podplatit, aby zmizela. je z ní jediné východisko: zrušit základní kapitalistický rozpor, tzn. odstranit kapitalistické výrobní vztahy. John D. byl příliš vzdálen toho aby situaci správně pochopil a ekonomicky zhodnotil. Všechnu vinu na své tísnivé situaci, která ho přivedla na okraj propasti, přičítal prezidentu Groweru Clevelandovi: prozidentu, který se sám pokládal za příznivce "svobodného obchodu", aniž během své vlády zrušil antitrustový zákon. Je to napováženou! Johnu D. Archboldovi bylo zase jednou doporučeno, aby vztahy a peníze Standard Oil vložil do politické hry. Trust si přál, aby v Bílém domě byl prezident zaručeně přátelsky nakloněný Standardce. Volba padla na republikána Williama Mac Kinleye. Ten dal monopolistům to, co monopolistům patří: "politiku otevřených dveří" do jiných států. Z jeho rozkazu byla roku 1898 na Filipínách, Guamu a Havaji — s námořním opěrným bodem Pearl Harbor — vyvěčena vlajka s pruhy a hvězdami. Se zbožným pohledem prohlásil Mac Kinley udivenému světu: "Božská prozřetelnost svěřila našim rukám Filipíny!" A z řečnické tribuny Kongresu odpověděla ozvěna: "...a za nimi se rozprostírají neomezené trhy Číny. Zpátky se již nestáhneme!" Podle stejného receptu byly španělské monarchii vzaty nejmenší z ostrovů cukrové třtiny v oblouku Antil, Kuba a Portoriko.

1 2 3 4 5 Kategorie: Žízeň impérií | Přidal: politruk (19.05.2012)

Počet shlédnutí: 775 | Komentáře: 2 | Rating: 2.0/1

Komentářů celkem: 0

Vyhledávání

Kecátko
--15 сек30 сек1 мин2 мин 200

Создать сайт Все для веб-мастера Программы для всех Мир развлечений Лучшие сайты Рунета Кулинарные рецепты

Statistika
Онлайн всего: 1 Гостей: 1 Пользователей: 0