Články

Hlavní strana » Články » Seriály » Žízeň impérií

---

Pittsburské nádraží se černalo lidmi. Vjíždějící naftový vlak Pensylvánské železnice jel krokem. Ze 36 cisternových vozů zbyly za lokomotivou již jen čtyři. Ostatní byly cestou na malých stanicích vzbouřenými železničáři, traťovými dělníky a nakládači odpojeny. Převrhli je a zapálili. Teď tyto vozy blokovaly trať. Signalizační zařízení nefungovalo. Strojvedoucí a černošský topič se na sebe tázavě podívali. Nedalo se projet až k rampě. Uzavřeli páru a zastavili stroj. A ihned byli uchopeni tvrdýma rukama a strženi ze svých míst. "Svažte je, stávkokazy!" křičel pronikavý hlas. "Lynčujte je!" znělo temnou ozvěnou v davu. "Nechte nás přece vysvětlit, jak to vlastně je!" Topič, velký ramenatý muž, postavil se před strojvůdce, aby ho ochránil. "My nejsme stávkokazi, my jsme nevezli žádnou naftu..." "Žádnou naftu? Je tam snad struska v těch kotlích? Ven s tím!" A opět se hrozivě zvedly pěsti.   Zástupem se tlačila černoška. Její oči sršely hněvem nad tím nerozumem davu. S pláčem se vrhla topičovi kolem krku. "Nechte černocha na pokoji!" řekl dělník ze stávkového výboru, který se tlačil úzkou uličkou za černoškou. "My známe topiče Bilyho. Má v Pittsburghu ženu a dítě!" Ale když dav stále ještě váhal propustit černocha a strojvůdce, vyskočil dělník ze stávkového výboru na lokomotivu a volal k shromážděným: "My železničáři nehneme pro Toma Scotta a pro těžaře ani prstem, dokud nám nebudou platit spravedlivé mzdy. Ale co tím dokážeme, ptám se vás? Nic tím nedokážeme! Oni, kteří jsou vinni naší bídou, kteří jsou vinni krveprolitím v Baltimore-Ohio, musí pocítit naše pěsti na vlastním těle. Rozbijte ty odporné zelené cisternové vozy! Zapalte ten zatracený petrolej! Převrhněte uhelné vozy! Roztlučte pisálkům okna! Bojujte! Zbraně nám chybět nebudou, naproti v dílnách je železných tyčí dost!" Vzrušená masa lidu se valila přes koleje a nakládací rampy na protější stranu k topírně a dílnám. Okenní tabule řinčely. Z oken kanceláře v poschodí se rozletěly svazky listin. Rozsáhlé nádražní prostory pensylvánského průmyslového centra byly této noci velmi neklidné. Před vozovnami, topírnou, dílnami a správními budovami stály skupiny debatujících dělníků. Každá skupina měla svého mluvčího. Jeden z nich stál před topírnou a řekl: "Musíme se zařídit na noc. To je jako ve válce. Opustíme-li pozice, obsadí je nepřítel..." Muž u vozovny radil: "Musíme zatarasit trať a uzavřít nádraží, aby nemohli přivézt stávkokazy a milici!" Mluvili mnoho, ale dělali málo. A co dělali, tomu chyběla jednotná vůle. Chybělo jim vedení a zkušenosti. Přece však téměř všichni zůstali přes noc. K ránu se sem vrátily ženy a děti. Jen ze správy dráhy se nikdo neukázal. Sto kroků od tábora stávkujících železničářů hlídkovali ozbrojení milicionáři. Byli stejně nerozhodní jako stávkující. K poledni se přihnal po silnici do Philadelphie jezdec. V cvalu přeskočil spuštěné závory a zarazil zpoceného koně. "Muži, boj začíná!" vyrazil ze sebe. "Blíží se armáda. Pět set, tisíc, co to říkám, pět tisíc mužů. Přichystejte se na ně!" Železničáři křičeli jeden přes druhého. "Proč jsme nestavěli barikády?" ptal se vyčítavě nějaký ustrašenec. "Pošlete ženy a děti pryč!" radil jiný. "Myslete na Baltimore! Rychle, zabarikádujeme se ve vozovně!" "Topírna je lepší!" Byl to návrh topiče Billyho. "A čím se máme bránit? Čím útočit? Ani jeden z nás nemá pušku!" "Máme pěsti, nohy a zuby!" "Děkuji za radu," odpověděl tazatel, mladý vytáhlý chlapík. "A ti druzí střílejí z kanónů!" Onen mladý muž se pak vytratil za topírnu a vyrazil cestou k městu. Milicionáři jej klidně nechali projít. Jeden z uniformovaných volal na stávkující: "Udělejte to taky tak! Buďte rozumní a běžte domů, než poteče krev!" "My přece jsme rozumní," odpověděl jeden kotlář. "Nežádáme nic nemožného. Proč nám ředitelství zkrátilo mzdy?" V časných odpoledních hodinách se milicionáři bez zjevného důvodu stáhli od nádraží. Někteří železničáři, kteří si to nedovedli vysvětlit, vmísili se mezi ženy a děti před nádražím. Stávkový výbor se radil v prostoru za přepážkami o nové situaci. Ještě než mohl učinit rozhodnutí, byly tu formace vojsk a samy, chráněny domy v Dolní nádražní ulici, začaly útočit. Trubačův signál. Vojenské povely. Varovné výstřely. Dav setrvával bezradný a mlčící. Vůdcové stávky vyrazili z nádraží budovy, udíleli nařízení a rozkazy: "Shluknout se dohromady! Nádražní prostory budeme bránit, nevzdáme se jich bez boje!" "Nikdy!" odpovědělo několik mužů ozbrojených obušky. Z postranního křídla nádražní budovy se snesl déšť kamení a uhlí na útočící vojáky. První řada uniformovaných se zakymácela. Druhá řada sklonila pušky. Do shluku lidí před nádražím zahřměla salva. Výkřiky bolesti. Výkřiky rozhořčení. Ženy uchopily děti a prchaly odtud, aby se ukryly v okolních domech. Na dlažbě leželi první mrtví. Vojáci obešli staniční budovu a pronikli k topírně. Stále ještě dopadaly hroudy uhlí, kusy železa, kamení a láhve naplněné pískem do jejich řad. Z dílen ohrožovali dělníci nechráněný bok vojenských čet. Oháněli se železnými tyčemi, dvouručními kladivy, těžkými klíči, vším, co jim právě přišlo do ruky. V potyčce ukořistili lepší zbraně, šavle a pušky. Kruh kolem topírny se uzavíral úže a úže. Boj zuřil stále prudčeji. Vojáci se snažili krýt si záda zdí. Za nimi se rozletěla železem pobitá dubová vrata. Vojáci se dostali do topírny; byli tam zatlačeni. Velký polotmavý okruh byl prázdný. Obránci topírny ustoupili malými postranními dvířky. Nepustili žádného uniformovaného z topírny ven. Z vedlejší koleje přisunovala sem skupina dělníků dva cistérnové vozy. Topič Bill urazil závěr poklopu. Jiný dělník, celý černý od sazí, mu podal pochodeň. Spojenými silami tlačili stávkující hořící cisternový vůz do topírny. Vtlačili ho mezi zděšené vojáky a zatarasili dubová vrata zrezivělým kotlem od lokomotivy. Současně s plameny, které zuřily v topírně, plápolaly na všech koncích a rozích nádraží malé i velké požáry. S hromovým rachotem vyletěl cisternový vůz do povětří. Za ním další. Čadivým dýmem byl začerněn přítel i nepřítel. Pod ochranou plamenů a kouře unikli dělníci ozbrojené přesile. Když Tom Scott přišel do Pittsburghu, aby nalákal stávkokazy, a když guvernér Hartranft přivedl dalších 3000 vojáků, aby násilím zajistil mír — bylo již pozdě. Kromě nesmírných škod na budovách byla na ztrátovém kontě Pensylvania Railroad 1383 nákladních a cisternových vozů, 104 lokomotiv a 66 osobních vozů. Ale co bylo mnohem horší: 25 lidí bylo usmrceno, přes 50 zraněno, z toho 10 dětí... O půlnoci dne 17. října 1877 shromáždila se v kanceláři plukovníka Josepha D. Pottse v Girardově ulici ve Philadelphii společnost "strašidel". Za okny se silnými záclonami se dohrával — daleko od slz a krve — poslední akt pittsburské tragédie. Na pozvání Toma Scotta přijeli do Philadelphie William Rockefeller, Henry M. Flagler, Lockhart, Vandergrif a tři další členové Standardky se svými právními zástupci k podepsání příměři. Za kupní cenu 3,4 milionu dolarů přešla Empire Pipe Line Company se všemi ropovody, čerpacími stanicemi a rafineriemi do majetku Standard Oil Company. William Rockefeller vytáhl svou šekovou knížku. S výrazem dobrodince podal plukovníku Pottsovi šek na 2,5 milionu dolarů. "Zbytek si můžete příležitostně vyzvednout v New Yorku!" řekl bratr Johna D. a Henry M. Flagler si nedal ujít příležitost k poznámce: "Doufejme, že se vaši společníci z Petrolie z té malé nehody něčemu přiučí!" Lehkým úklonem Pottsovi, který seděl jako podťatý ve svém rohu, rozloučili se tito pánové a vyšli do noci. Když se za nimi zavřely dveře, zlomilo se veškeré Pottsovo sebevědomí. Plakal a klel. Když John D. Rockefeller dostal ve svém venkovském sídle Forest Hill depeši s hlášením o převzetí, zbožně pozdvihl oči a řekl své mladé choti Celistě: "Můj nejkrásnější sen se splnil. V tomto roce bude naše dobrá Standard vyplácet 50 procent dividendy. Poděkuj pánu v modlitbě, Celly. Všemohoucí je na straně skromných!" ROCKEFELLEROVO "ČAROVÁNÍ" "Musíš rozumět! Jedničku vem, v deset ji změň, dvojku dej ven, s trojkou se těš, to zbohatneš." To jsou slova, jimiž začíná násobilka kouzelnic v prvním dílu Goethova Fausta. Mistr kouzelník John D. Rockefeller se vyznal v řemesle: sečetl 13+3+17+6 a vyšlo mu suma sumárum ne 39, ale 1. Tak je nutno číst v hlavní knize Standard Oil Company of Ohio. Tento mystický postup je pro ná srozumitelnější, víme-li, že se za zdánlivě mrtvými čísly skrývají živé věci. Počítejme proto takto: 13 rafinérií + 3 ropovodní sdružení + 17 prodejních společnístí atd. To značí, že za každou číslicí je schován některý podnik naftového průmyslu, jejž Rockefeller ve své nenasytnosti získal pro sebe. A to buď prostým sloučením — fůzí, anebo nepřímo, pomocí kartelu, který sám vytvořil. Zatímco před pohlcením Empire Pipe Line Company nepohrdal Rockefeller ani malými a nejmenšími sousty, dával napříště přednost jenom soustům větším. V jeho chřtánu zmizely hned tři až čtyři podniky najednou. Přijímal ředitele po tuctech a dělníky po stovkách. Na jedné železnici skoupil najednou všechny cisternové vozy, na druhých dvou linkách najal veškerá zařízení k nakládání a vykládání vagónů, skladní prostory, jeřáby, naftové nádrže, nástupiště i slepé koleje. Skupinovým sloučením malých skoupených podniků vytvářel schopné akciové společnosti, jež se všechny podobaly mateřské společnosti Standard Oil Company of Ohio. Henry M. Flagler měl za úkol vymezit pro každou z těchto společností zeměpisnou oblast — její operační území, aby si vzájemně nekonkurovaly. Takto tedy vznikly roku 1879 Standard Oil of California, roku 1882 Standard Oil of New York a Standard Oil of New Jersey. Následovalo dalších osm — prozatím ještě amerických — sesterských společností. Aby se zabránilo hromadění nafty, bylo nutno pro ni zajistit nové odbytové cesty. Export do zámoří už nemohl být ponechán náhodě, musel být organizován. Proto dostal bratr William v New Yorku příkaz, aby poslal všestranně vybavenou expedici do Evropy — expedici k prozkoumání neznámého území: situace na trhu Starého světa. Současně byl Henry H. Roger pověřen, aby vypracoval nový systém odbytu ve Spojených státech. Americká naftová konjunktura, jež se těšila takové přízni a péči, slavila úspěch za úspěchem. Co začalo v Pensylvánii, prosadilo se i ve státě New York, v Západní Virginii, Ohiu, Kansasu, Kalifornii. Jako důsledek těchto úspěchů bylo roku 1878 na skladě sedm milionů barelů nafty v pensylvánském území. Neprodejné nafty — budiž poznamenáno! Rockefeller, který měl ve svých rukou škrtící ventily ropovodů a páky návěstních stavidel železnic, vládl podle své vůle. Jeho ropovody a tankové vozy přejímaly od mimokartelních těžařů jen "náhlé" dodávky — dodávky kryjící nepatrné mezery spotřeby, kteoru nemohl ukojit Rockefeller. A že za tyto dodávky určoval lichvářské ceny, je víc než samozřejmé. Opět se ozvaly protesty. Guvernér Hartranft povolal vyšetřující komisi. Její rozsudek zněl: "Vznesená žaloba není dosatečně zdůvodněna, aby mohl být zahájen úřední postup. Zajištěné skutečnosti nevybočují z normálního rozsahu osobní pravomoci." A opět se výrobci pokusili získat přístup k naftovým trhům, a to pomocí nového, většího ropovodu, než ajký měla Empire Pipe Line. Jako had se vinul rozsáhlým územím ropovod Tidewater Pipe Line Company, aby se vyhnul jednotkám pěchoty a dělostřelectva vyslaným Rockefellerovými spřeženci proti stavebním četám. A výsledek? Když byl ropovod uveden do provozu, tekla první nafta do modrých barelů Standard Oil Company. Ve vší tichosti získal John D. většinu akcií Tidewater. První, kdo nad Rockefellerovými "gigantickými hříčkami" ztratil nervy a objevil se se svěšenou hlavou před bossem, aby byl vyplacen, byl Samuel Andrews. Rockefeller se nedal dlouho prosit. Zaplatil rafinérksému géniovi, který svými znalostmi a svou pílí přivedl firmu Rockefeller k jejímu rozkvětu, za jeho balík akcií milion dolarů. Právě tolik, kolik činil zakládací kapitál první Standardky při jejím vzniku. Velkorysost? Ne, ale spokojenost nad tím, že se zbaví váhavého partnera a nepohodlného spolupachatele mnoha hříchů "mládí". Ostatně Rockefeller si mohl takový obchod beze všeho dovolit. Provozní kapitál společnosti činil nyní 70 mil. dolarů a soukromý majetek Johna D. byl nejméně také tak velký. To, že Andrews ztratil hlavu, mohlo být pokládáno za příznak nebezpečí, a proto bylo nejvýš na čase, aby se obrovské nahromadějí kapitálu v pokladnách Standard Oil nějak stalo "neviditelným". Tím se konečně vracíme ke sčítání číslic v úvodu této kapitoly. K tomuto umění byl způsobilý jedině Henry M. Flagler, svými přáteli nazývaný "advokát". A ten si sám našel asistente — Samuela I. Dodda. Ten pocházel z kraje, kde se těží nafta, studoval práva na Jeffersonově koleji v Canonsbury a usadil se pak jako advokát v těžařské oblasti. Čtenář si na jeho jméno vzpomene, neboť byl to Dodd, kdo v Senátu pranýřoval Rockefellerovy pokusy o získání monopolu a přitom jako lev bojoval za svého klienta Vadergrifta proti právníkům Standardky. Po kapitulaci Vandrgriftově byl konečně i Dodd "převzat" Standardkou. Dodd, který stavěl na odiv své způsoby mistra detektiva, se hlubove zamýšlel nad nejvýš nepříjemnou situací, v níž byli jeho noví klienti vzhledem k neustálému podezírání soudu i parlamentu. Podle toho bystře kombinoval: usvědčující indicie musí zmizet! To, co někdo, kdo je nařčen z krádeže, nemá u sebe nebo ukrývá doma, nemůže mu přece nikdo vzít! Ergo: Rockefeller a jeho společníci by měli dát své akcie do úschovy a ochrany tzv. trustees. To znamená podle slovníku tehdejší doby — pověřenců, zplnomocněnců, opatrovníků v původním smyslu — osob dosazených k spravování dědictví a součástí majetků. Malý farizej Dodd mohl velkému proroku Johnu D. dokonce dokázat černé na bílém, že při tom jde o věc bohulibou: V jednom dopise náboženské obce sv. Vincence, adresovaném benediktýnskému páteru Bonifáci Wimmerovi, přistěhovalému do Pensylvánie, byla tomuto knězi nabídnuta farma k založení kostela těmito slovy: "Tato farma byla dána k užívání každému faráři tohoto kostela. Byli jmenováni trustees, aby byl majetek zachován pro tento účel, pro který vznikl, a aby jedině jejich rukou mohlo ho být pro daný účel nejúčinnějším způsobem využito..." Tento pasus z dopisu napsaného roku 1846 dal Rockefellerovi podnět, aby svůj tlustý svazek akcií s lehkým srdcem předal do rukou "důvěrníků". Vítězství nad Tidewater Pipe Line Company, spadající do tohoto časového údobí, bylo důkazem, že tři vybraní důvěrníci se výborně vyznali v tom, jak svěřených jim cenných papírů "pro daný účel" co nejúčinnějším způsobem využít. Tento podvod zaměřený na oklamání veřejnosti se během tříleté zkoušky tak osvědčil, že se Samuel Dodd rozhodl ze smyšleného trustu vytvořit trust skutečný. Tentokrát hojiž méně zajímaly dopisy benediktýnskému páteru, zato tím více smlouvy společnosti Western Union Telegraph Company a Vanderbiltových železničních společností. Obě jmenované společnosti totiž již před delším časem přešly od kartelu k trustu. Na základě těchto plánů začalo pro Dodda velké počítání. Nejprve zvýšil počet důvěrníků ze tří na devět. Potom všechny akcionáře akciových společností přidružených k Standard Oil of Ohio přiměl k tomu, aby své cenné papíry odevzdali důvěrníkům. Tím se stali důvěrníky — pokud jimi snad ještě nebyli — akcionáři všech společností. Jako protislužbu převzali těžký úkol obhajovat napříště všechna práva a povinnosti, jež se až dosud pokoušeli obhajovat akcionáři. Důvěrníci byli zmocněni volit předsedy — a sami sebe za předsedy — jednotlivých společností. Byli porávněni staré společnosti rozpouštět a nové zakládat. Směli určovat výši dividend a ty pak rozdělovat mezi akcionáře. 70 milionů dolarů, které měli ve svých věrných rukou, bylo rozděleno na 70 000 podílů. Kdyby se někdo domníval, že tím proti devíti důvěrníkům stálo 699 991 jednotlivých akcionářů, velmi by se mýlil. Ne méně, než 466 280, tedy dvě třetiny všech vydaných kuponů, podrželi si noví pánové. O zbytek se dělilo 28 "spoluakcionářů" Pln pýchy mohl se pak Dodd svým chlebodárcům pochlubit: "To není sdružení akciových společností, ale Sdružení akcionářů!" Zbává ještě říci, kdo byli ti vybraní důvěrníci. Samí nám už známí: William Rockefeller a Henry M. Flagler, John D. Archbold a W. C. Warden — bývalý sekretář Jižní těžařské společnosti. Dále to byli Charles Pratt, O. H. Payne, J. A. Bostwick a Benjamin Brewster. Jesamozřejmé, že také John D., tehdy 43letý, oddaný zásadě: "Peníze jsou jedním z nejlepších přátel, ne-li právě tím nejlepším, jakého můžeme mít!" NA CESTĚ K MOCI Nádhera a moc patří k sobě. Patří..? Patřily k sobě, dokud byl John D. ještě nekorunovaným králem. Zpočátku se házelo očkem víc po moci než po nádheře. Jak rostla moc, přibývalo také možností dovolit si více nádhery. Cleveland byl dosti dobrý pro rezidenci Standard Oil Company of Ohio, nikdy však pro rezidenci trustu Standard Oil. Proto také všichni vedoucí činitelé Standardky přesídlili do New Yorku. John D. bydlil se svou rodinou na 54. avenue nedoaleko 5. avenue, v domě č. 4. Hned za rohem na Brodwayi č. 44, zřídila Standard své hlavní sídlo. Bratr William, Flagler. Archbold, Roger a kumpáni bydleli nedaleko odtud. Na Broadwayi, třicet kilometrů dlouhé hlavní tepně s nejrušnějším provozem a největším poštem zábavních podniků, bylo vůbec všechno pěkně pohromadě: banky, burzy, redakce, kostely, a k tomu i tusty správních kanceláří a obchodních domů malých i velkých akciových společností nejrůznějších průmyslových a hospodářských odvětví. Všechny ve svém oboru dychtily po monopolu, ale to se jim nijak nemusel mít za zlé. Stačilo již mít za nepřátele na kolena sražené petrolejáře. Mocní přátelé a spojenci nemohli být naopak nikdy na škodu. Proč by se tedy nemělo podporovat vytvoření trustů i v jiných průmyslových oborech? Flagler, zeť výrobve whisky, a pokladník Standardky Payne se již postarali o to, aby konečně i výrobci whisky měli svůj trust. A Flagler, který se s přibývajícím věkem zajímal více o ženy než o petrolej, šel ještě dále. Tajně přenechal opis smlouvy trustu Standard pěstitelům bavlny a vyinkasoval za to 250 000 dolarů do vlastní kapsy. A brzy se objevovaly na americkém hospodářském kobišti trusty všeho druhu. Dolar se kutálel, kapitál se akumuloval rychleji a rychleji a rostla moc bank. Samy dychtily po monopolu. Ještě než starý John Pierpont Morgan se společností United States Steel Corp. vytvořil největší ocelářský trust světa, utvořil jeho bankovní dům první peněžní trust ve Spojených státech. Druhým peněžním trustem, s Rokcefellerovými miliony, se stala National City Bank. Jejím tehdejším šéfem byl James Stillman, který jako nejlepší přítel Rockefellera i Johna P. Morgana svazoval nitky z té i oné strany, mezi ocelí a naftou. Svým postavením získal Stillman — stejně jako jeho přítel Morgan — možnost zasednout v mnoha dozorčích radách, jejichž společnosti jeho banka financovala, a tím i kontrolovala. S ním a jeho prostřednictvím se náčelníci konsorcia Standard Oil dostali na velitelská místa amerického hospodářství. Z jejich příkazu převáděl James Stillman peníze Standardky do Hanoverské banky, do Druhé národní banky, do Farmářské úvěrní a trustové banky, do Üstřední hypoteční a trustové banky a bankovních domů Kuhn, Loeb and Co. a Dillon, Read and Co., jež se později staly bankami Rockefellerovými. Svou kontrolou podniků s tak velkými vyhlídkami, jako byly spojené měďařské společnosti (dříve Anaconda) a Amalgamed Copper Co., měla skupina Standard v amerických měďařských trustech rozhodující vliv. Rockefellerovy sympatie pro měď se v podzemních trezorech National City Bank spojovaly se sympatiemi pro zinek, olovo a železnou rudu. Velmi rozsáhlá kutací střediska rud přivedla Johna D. na nějaký čas dokonce do konfliktu s Johnem P. Morganem a znepřátelila mu na věčné časy ocelářského krále Andrewa Carnegiea — "chytrého Andyho". Vedle prozaického železa platila Rockefellerova zvláštní láska také železnicím . Ve správní radě Chicago-Miwaukee-St. Pauls Railroad to bylo, kde se velký John a tenkrát ještě malý James Stillman roku 1883 poznali. Spojena s Vanderbitem, Jayem Gouldem, Tomem Scotem a jinými králi železnic kontrolovala Standard Oil 50 000 kilometrů amerických kolejí. S Morganem se Standard dělila o kontrolu velkých telefonních, telegrafních a energetických podniků. Věrně a poctivě přispěl Rockefeller svým grošem k tomu, že se Wall Street, dkysi newyorská "zednická ulice", stal baštou amerického monopolního kapitálu. V úřadovnách bank se moc znásobila mocí a průmyslový kapitál se spojoval ještě těsněji s bankovním kapitálem ve finanční kapitál. Šedesát rodin, leviatanů amerického obchodu ovládlo suroviny, továrny, stroje, dopravní prostředky, banky a konečně i tisk v "zemi požehnané Hospodinem". Po získání první koncese v Pensylvánii ujišťoval George H. Bissel svého společníka, že obchod s naftou nemá s politikou ani v nejmenším nic společného. O jednu generaci později uzavřely nafta a vysoká politika "svatou alianci" a orchestru sehranému ve vnitří politice, nebylo zatěžko hrát na znamení dirigenta i v zahraniční politice USA. Vhodný okamžik nastal na přelomu století, kdy vědci a technici objevili, že se "skalní olej" nehodí jen do petrolejových lamp z dob dědečků a babiček. To byla doba, kdy se majitelé peněžních trustů začali ohlížet po zámořských trzích, kde by mohli umístit své ohromné kapitálové přebytky, hromadící se v jejich trezorech. Co přitom uviděli, bylo zejména pro Standard Oil málo potěšitelné. I v Evropě byla naftová zřídla a naftoví králové, tedy velmi vážná a čilá konkurence.

1 2 3 4 5 Kategorie: Žízeň impérií | Přidal: politruk (05.05.2012)

Počet shlédnutí: 361 | Rating: 0.0/0

Komentářů celkem: 0

Vyhledávání

Kecátko
--15 сек30 сек1 мин2 мин 200

Создать сайт Все для веб-мастера Программы для всех Мир развлечений Лучшие сайты Рунета Кулинарные рецепты

Statistika
Онлайн всего: 1 Гостей: 1 Пользователей: 0