William, jeho třetí syn, zdědil v každém směru otcovy vlastnosti. Nikdy nemohl poctivě říci, co dělá a jak to dělá. Zatímco ostatní pracovali, jezdil si William po kraji a často se objevoval v Nielsu, kde na Davidsonově farmě "vrkala holubička". Protože ctihodný Mr. John Davison projevoval málo ochoty svěřit svou skromnou a tichou dceru Elisu povaleči, odvezl si velký Bill svého drahouška po kovbojsku — násilím.
Na Michigan Hallu u Richfordu si postavil hnízdo, kde se 8. července 1839 narodil John Davison Rockefeller.
O něco později přesídlila rodina do Moravie v "Zemi největší lsti", jak původní indiánské obyvatelstvo nazývalo kraj Cayunga. Zajímavá krajina. Po silnici, při níž stál Rockefellerův domek, táhli k jihu do Kalifornie muži, které zlákala "zlatá horečka". Opačným směrem vedla silnice do "vězeňského města", neblaze proslulého Auburnu.
S cestovní brašnou plnou zázračných medicín, s nůžkami, hrncem barvy a šekovou knížkou, šel Velký Bill svou zlatou střední cestou. Svůj příchod do vesnice a měst blízkého i dalekého okolí předem ohlašoval vlastnoručně psanými vizitkami tohoto znění:
Dr. WILLIAM ROCKEFELLER známy specialista na rakovinu, bude zde pouze jeden den! Vyléčí všechny druhy rakoviny, není-li příliš pokročilí, ale i tak ji podstatně zlepší.
Za jedno "ošetření rakoviny" inkasoval učedník dr. Eisenbarta 25 dolarů. Svou zázračnou medicínu, stočenou do lahví, prodával levněji, ne ovšem bez zisku. Malí farmáři znali zázračného doktora také jako stále cestujícího lichváře. Potřebuješ peníze? Prosím, specialista na rakovinu jich má dost. Půjčí ti rád. Úrok: 12%! Kdo zůstal dlužen splátky nebo úroky, zaplatil svými pozemky. Tak, nebo onak, zázračný lékař vydělal vždy. A vždy si potrpěl na reklamu. Bez reklamy zůstala ovšem jeho "holírna" kradených koní. To byl totiž v Americe nedovolený, černý obchod.
Bohužel, vyčítali Velkému Billovi, alias Williamu A. Rockefellerovi ještě černější přestupky, než byly podvody s koňmi. V roce 1849 vydal žalobce "Země největší lsti" vyšetřujícímu soudci zatykač na otce našeho "hrdiny", ve kterém byl obviněn, "...že násilím a lstí přepadl ženu, proti její vůli ji unesl a v rozporu se zákonnými předpisy a se ctí národa státu New York ji znásilnil...".
Aby ušel delšímu pobytu v blízkém vězeňském městě, obrátil se lstivý Rockefeller co nejrychleji zády k "Zemi největší lsti" a tajně utekl se svou rodinou do Owega, hlavního města kraje Tioga, vzdáleného od Moravie 60 km. Zde také 10letý John D. poprvé seděl ve školní lavici, a jak pisatelé ságy rodu Rockefellerů prozrazují, "vydělal" své první peníze: nejdříve několik dolarů az desetidenní sbírání brambor a právě tolik na 7procentním úroku, když ze své střádanky zapůjčil 50 dolarů jednomu farmáři. Objev, že peníze se mohou vydělávat dvojím způsobem, objev rozdílu mezi mzdou a "kapitálem", přivedl později Rockefellera k chlubivému doznání: "Od tohoto okamžiku jsem se rozhodl, že nechám za sebe pracovat peníze!"
Bohužel se mohl Velký Bill na rozvíjejících se ekonomických poznatcích svých potomků podílet a těšit jen radou. Považoval za vhodné ukazovat se v Owegu jen v noci anebo v době, kdy byl šerif na dovolené. Tak se stalo, když rodina roku 1853 trvale opustila nehostinný stát New York a rozbila svůj stan v Clevelandu, že náš velmi zaměstnaný muž ztratil "své" brzy z očí.
Pro úplnost budiž uvedeno, že asi ve stejnou dobu se v indiánských oblastech na kanadských hranicích objevil jistý dr. Livingstone. Předstíral hluchoněmého, oženil se s mladou hezkou Kanaďankou, získal trochu pozemků a jinak si vydělával na živobytí jako bylinkář a spekulant s pozemky. Zemřel ve vysokém věku roku 1906 a své první a poslední místo klidu našel v neoznačeném hrobě ve Freeportu. Životní osudy tohoto muže by nám mohly být lhostejné, kdyby nebylo po jeho smrti několika novinářům napadlo srovnávat spolu rukopis a fotografie Williama A. Rockefellera a Williama Livingstona. Výsledek těchto jejich snah si mohl každý prostudovat roku 1908 v New York Worldu Josepha Pulizera. Nebylo pochybností, že oba Williamové byli totožní.
Tak tedy vypadal muž s třemi rodnými jmény, který vštěpoval Johnu D. Rockefellerovi zásady a metody obchodního života, tajemství "velkého obchodu", podle nichž chtěl John v Clevelandu a Oil City udělat kariéru.
HLEDÁNÍ MÍSTA NA SLUNCI
Cleveland, široce rozložený při ústí řeky Cuyahago do Erijského jezera, nabízel ctižádostivému mladému muži potřebný odrazový můstek k úspěchu. Přírodní vodní cesta a dvě nově dostavěné železnice, četné mlýny, pily, továrny na sukna, obuv a oděvy, slévárny železa a strojírenské podniky v místě dopřávaly zprostředkovatelům obchodů a rejdařům v clevelandském přístavu dobré zisky. U jednoho z nich, u firmy Hewit a Tuttle, našel Rockefeller po krátkém studiu na obchodní škole své první místo jako účetní pomocník. To bylo na podzim 1855. Plat: 4 dolary týdně. O rok později, kdy postoupil na hlavního účetního, žádal o zvýšení platu. Mr. Hewit mu nabízel 700 dolarů ročně. Rockefeller žádal 800 dolarů. Pro tuto neshodu se rozešli.
John D., který se domníval, že se již dost naučil, pokud jde o "obchod s výrobky a jejich dopravu", se ohlížel po stejně smýšlejících obchodních přátelích a kapitálově silných společnících. Rozhodl se založit vlastní firmu s Mauricem B. Clarkem, o 10 let starším, a s velmi váženým Georgem W. Gardnerem, budoucím starostou Clevelandu, a soutěžit se svým dosavadním zaměstnavatelem. Rána byla dobře mířena. Potřebný obchodní podíl si John D. vypůjčil u Velkého Billa, cestujícího bankéře — svého otce. Měl štěstí, že zaplatil jen 10% úroků. Za tyto peníze směl nastoupit 1. dubna 1858 v Říční ulici č. 32 jako hlavní účetní nově založené firmy Clark, Gardner Co.
Za první obchodní rok dosáhli 450 000 dolarů obratu a 4500 čistého zisku. Na konci druhého roku bylo již na straně "má dáti" 35 000 dolarů čistého zisku.
Za příslušející mu podíl na čistém zisku by John D. musel sloužit nejméně 10 let za účetním pultem svého prvního zaměstnavatele. Za časový a peněžní zisk vděčil Rockefeller tomu, že zkusil jednoduchou věc: malá clecelandská banka povolila jeho firmě úvěr 2000 dolarů. A vida, funkční zákon kapitálu se osvědčil: cizí kapitál pracoval za něj!
Bylo žádoucí uložit nově získaný kapitál tak, aby vynášel ještě větší úroky — rozuměj zisk, a proto John D. Rockefeller odjel na Oil Creek, kde s naftou začaly téct dolary. Nebylo třeba zvláštního bystrozraku k poznání, že obchod s naftou má čtyři hlavní odvětví: těžbu, zpracování, dopravu a odbyt. Tak to zůstalo dodnes. Je samozřejmé, že Rockefeller viděl skutečnost jinýma očima, než my. Ale to neutěšené a protichůdné "páté přes deváté" v těžbě, chtivost s jakou se vrtné čety divoce, podle nelítostného zákona džungle, snažily uchvátit jedna druhé kořist, odčerpat naftu, mu nezůstaly utajeny. Celkem oprávněně bylo období horečného, divokého vrtání nazváno "wild cat period" — "údobí divokých koček". Rockefeller pochopil, že v těžbě nafty se nedá dosáhnout snadného a stálého zisku. Co se týkalo zpracování, nemohl si o tom udělat žádnou představu, protože neměl dostatečné technické znalosti. Těžba a zpracování v rafinériích byly mimoto spojeny s tělesnou prací, a tu on nenáviděl. Jedině o dopravě a odbytu se jemu, rodilému obchodníku, vyplácelo přemýšlet. John D. si ponechal své dolary v kapse a vrátil se do Clevelandu s rozhodnutím, že učiní příští vývoj obchodu s naftou středem své pozornosti, že jej prostě nepustí z očí. To také udělal. Vždy a všude, ve dne v noci, při bdění i snění kroužily jeho myšlenky kolem nafty. Lhostejno, zda nadějný mladík kráčel po úředních hodinách pružným krokem a ke své nevěstě Lauše Spelmanové, nebo s biblí pod paží do Erijské ulice do kaple baptistické církve obce clecelandské, jejímž byl kurátorem. Vlny nafty dokonce uklidnily krátké vlnobití jeho patriotického nadšení, když na Lincolnovo zavolání polovina obyvatel Clevelandu spěchala do zbraně, aby jižní státy, které se bránily odstranění nelidského otroctví, byly třeba i násilím přivedeny k rozumu. Raději vyplácel tuctu rodin vojáků ročně rentu 300 dolarů, aby muži mohli narukovat, ale sám se raději vykoupil z vojenské služby. John D., bystrý pozorovatel pensylvánského obchodu s naftou, se viděl povolán k vyšším a větším cílům, než riskovat život kvůli černochům jižních států.
Tím spíše, že ve stejné době vznikly v povodí potoka Walworth a Kingsbury Run v Clevelandu první rafinerie.
Jedním z majitelů rafinérií nafty byl angličan Samuel Andrews — technický génius, ale chabý praktik, kterému, aškoli sám propracoval a vyvinul metodu rafinace nafty pomocí kyseliny sírové, stále scházel drobný provozní kapitál.
John D. poznal a pochopil Andrewsovu situaci. A když roku 1862 zjistil, že přišel okamžik, aby vstoupil s Clarkem a několika tisíci dolarů do obchodu s naftou, zdál se mu tento malý rafinér vhodným mužem. Jak řečeno, "zdál se..." Rockefeller žádal od Andrewse jeho protihodnotu ze své kapitálové investice zvýšenou a výnosnější výrobu. Náku a prodej vzal do rukou sám. Kupoval naftu, když cena byla mimořádně nízká, a prodával rafinérské výrobky, když se ceny zpevnily. Současně se Rockefeller pokusil o nezávislost na bednářích a povozních a obstaral si dopravu sám. Jinými slovy: překážku, které se John Brown a jiní malí podnikatelé obávali, zdolal Rockefeller vcelku snadno.
Ještě něco ho brzdilo na jeho cestě vpřed: účast Maurice B. Clakrka na zisku. Protože Clark nesouhlasil s vyplácením podílu, došlo k dražbě dosud společně provozovaného obchodu. Clarkova první nabídka zněla na 500 dolarů. Brzy byli na 5000 a půl hodiny později na 50 000 dolarů.
"Sedmdesát dva tisíce!" křičel Clark jako smyslů zbaven a vyhodil tím svou poslední kartu. "Sedmdesát pět tisíc dolarů," řekl John D. trpělivě. Zvítězil. Ale bylo to Pyrrhovo vítězství, koupit za 75 000 dolarů vlastnické právo nad rafinérií Samuela Andrewse, která nebyla jediná v Clevelandu, a tím méně pak v celé zemi. A jaký zisk přináší i nejkrásnější rafinérie bez nafty?
John D. se proto rozhodl pro novou inspekční cestu do naftového území. Chtěl uzavřít dodávkové smlouvy s těžaři na místě a zapojit je do svého obchodu.
NENASYTNÝ CHŘTÁN
Až do roku 1870 zdaleka ještě neměly vrtné věže takový význam, aby se staly symbolem naftové velmoci. Les vrtných věží a komínů rafinerií symbolizoval jen tolik vychvalovanou volnou soutěž.
Místo jedné věže na Oil Creeku byly jich tisíce v dalekém okruhu kraje. místo jedné rafinerie jich bylo 250. Kde Bissel & Evelth doufali zbohatnout sami, zkoušelo i mnoho dalších získat bohatství. Roční těžba nafty vzrostla z 82 000 barelů roku 1859 během jednoho desetiletí na 4 miliony barelů (asi 1 milion tun). Mladému naftovému průmyslu hrozilo již nebezpečí, že utone ve vlastní krvi. Tomuto osudu ušel jen tím, že výrobci petroleje velmi energicky zaútočili na výrobce karbonových a uhelných olejů.
Po společném boji proti společnému nepříteli následoval boj všech proti všem, silných proti slabým, velkých proti menším.
Ve snaze posílit se pro konkurenční boj se vytrvale používalo stále nových metod. nejsnáze se dá vysvětlit metoda kombinace. Každý hráč "lotynky" ví, že matematickou kombinací většího počtu číselných systémů se podstatně zvyšují vyhlídky na výhru. Podobným způsobem sloučili bossové různá výrobní odvětví v jednom podniku, aby zvýšili zisk. To udělal Rockefeller, když ke své rafinerii přidružil vlastní výrobu barelů a přičlenil vlastní dopravní park. Ani ostatní nebyli hloupí. Mnoho těžařů připojilo svůj podnik k nějaké rafinerii a věnovali se mimo rafinaci petroleje zpracování vedlejších výrobků z nafty.
I když Pittsburgh — železné srdce státu — se svým výhodným železničním spojením s Philadelphií byl největším domácím i zahraničním petrolejovým trhem, přece jen vznikal značný počet rafinerií přímo v naftovém kraji, mezi nimi i giganty vyrábějící mimo petrolej parafín a mazací oleje. Jejich výhoda byla v tom, že mohly pošítat s nižšími dopravními náklady než rafinéři z Pittsburghu, vzdáleném 60 km. Cleveland, vzdálený přes 200 km od zřídel, neměl v soutěžení velké vyhlídky na úspěch. Jeho pozice se ještě zhoršila, když Pittsburghu, Philadelphii, Erii a řadě dalších měst přišli na pomoc železniční magnáti.
Kapitán (lodní) Cornelius Vanderbilt, který právě převzal vedení New York Central, Tom Scott z Pensylvania Railroad a prohnaný Jay Gould z Erie Railroad neváhali ani okamžik odejmout povozníkům výhodný obchod. Ze všech stran vedli a posouvali ocelovou síť kolejí až k naftovým polím.
Závistivěji než na počínání železnic díval se Rockefeller na jinou atrakci, která se objevila na Oil Creeku. Holanďan van Syckel, přistěhovaný do Států, uvedl 1. října 1865 do provozu první 6 km dlouhý ropovod z Pitholu do své rafinerie na Millerově farmě. Náklady: 100 tisíc dolarů. Zato dopravoval 80 barelů nafty za hodinu, ušetřil denně práci 300 povozníků a týdně 15 až 20 tisíc dolarů na mzdách. I to byla možnost uniknout cenové diktatuře povozníků. Dělší než první ropovod byly nadávky povozníků, když poznali, kam vede nápad "bláznivého" Holanďana. Ale ani nadávky, ani násilí nemohly zastavit technický pokrok v průmyslu minerálních olejů. Rockefeller mrzutě nahlížel, že pro něj — clevelandského majitele malé rafinerie, nejsou už možné žádné další kombinace v naftovém území. V porovnání s van Syckelem, který si mohl dovolit postavit ropovod v ceně 100 000 dolarů, se Samuelem Kierem, jenž si zžídil vlastní železniční společnost a s velkými rafinéry, jako byli bratři Ludovici a Downerové, patřil on k nejmenším z malých ryb v rybníce. Když už mu nebylo dopřáno místo přímo na toku zlaté řeky nafty, chtěl alespoň ovládat jedno z jejích ústí. V clevelandu nesmí být v budoucnu žádná rafinerie kromě mimo jeho. Jen v tom viděl možnost s úspěchem vyjednávat se železničními magnáty, napálit obchodní zprostředkovatela a těžařům i spotřebitelům diktovat podmínky.
Hned po návratu do Clevelandu přikročil Rockefeller k novému uspořádání právě zorganizovaného obchodu. Skutečnost, že Clarka předčasně hodil přes palubu, nedala se již zvrátit. John. D. hledal tedy k zmenšení rizika a k zvýšení vyhlídek na zisk nové kapitálové a nejvýš schopné spojence. K schopným patřil jeho bratr William Rockefeller. Dostal příkaz zřídit prodejní kancelář v New Yorku a zorganizovat exportní obchod. Stejnou měrou totiž, jakou vytlačoval petrolej na domácím trhu dehtový olej, vytlačoval jej také z exportu. Již roku 1864 byla asi jedna pětina americké roční výroby prodána do zámoří. O šest let později činil export petroleje 63,9 procenta z celkového amerického exportu, aniž měli těžaři na to vliv. Obchody dělali jen exportéři.
Rockefellerův nový finanční partner se jmenoval Henry M. Flagler. Narodil se jako pastorův synek, pracoval jako příležitostný dělník a námořník vnitrozemské vodní dopravy; poznal Státy jako své boty, dříve než zakotvil po boku dcery bohatého velkoobchodníka s obilím a majitele palírny kořalky Stephana V. Harknesse.
Zaujat myšlenkou využít vynálezu patentní podkovy přišel do Clevelandu, kde se seznámil s Rockefellerem. Větší cenu než Flaglerova podkova mělo pro Rockefellera jmění Flaglerova tchána, jmění, které zřejmě nevzešlo z píle a potu, ale spíše z whiski a korupce. Starému Harknessovi vlastně spadlo do klína: prospěl mu tajný tip člena Kongresu Johna Shermana, který ho včas informoval o zavedení zvláštní válečné daně na whisku. (Ostatně šlo tu právě o téhož Johna Shermana, který o dvacet let později prosadil v Kongresu antitrustový zákon, podle něho nazvaný, jenž měl trustu Standard Oil — který prostřednictvím "barona výroby whisky" nepřímo pomáhal financovat — utnout hlavu.) Nejprve přišlo několik tisíc dolarů z bohatsví získaného z alkoholu do Shermanovy kapky jako odměna za výnosný tip a 70 000 dolarů jako Harknessův-Flaglerův podíl do Rockefellerových pokladen.
Spekulant s kořalkou umožnil clevelandskému spekulantu s naftou dát do provozu druhou rafinerii a zvětšit provozní prostředky a výrobní síly. Rockefeller "zaměstnával" asi 100 dělníků v bednárně a 100 dělníků v dopravě. Ti mu umožnili dodávat denně na trh 1500 barelů petroleje. To byl nejen clevelandský nebo americký, ale absolutní světový rekord.
|