Existuje staré vojenské přísloví: „Když jsou v dostřelu oni, vy také." Před pár dny (na začátku září), když jsme psali o Obamově rozhodnutí odložit vojenský úder proti Sýrii, spekulovali jsme: Přinejmenším bude trvat nějaký čas vybudovat opozici k tak bezhlavému kurzu, v nejlepším to je začátek nového směřování. Je příliš brzy něco říci. Měli bychom doufat v to druhé, ale obávat se toho prvního. Netrvalo dlouho, než se vše vyjasnilo…

 

Se ztrátou klíčového spojence, když Velká Británie oznámila, že se nezúčastní vojenského úderu, Obamovova základna podpory se až nemravně scvrkla. Udělal takticky rafinovaný pohyb, aby si udržel domácí podporu a vykompenzoval ztrátu. Od udržení diskuse v Senátu 3. září, již jsme se přinutili sledovat (byť jen na chvíli), bylo dost jasné, že Senát USA zůstane stát za Obamou a vojenskou akci formálně podpoří. Ačkoli existují úmluvy, omezení Obamova pole působnosti (žádné pozemní jednotky, šedesátidenní okno k vojenským úderům s možností dalšího schválení Kongresem), válka graduje z jedné sady podmínek ke druhé a tato omezení by se mohla změnit na „přizpůsobivá", jak tomu bylo v případě Libye, kde se bezletová zóna okamžitě změnila na „zónu vzdušného útoku".

 

Očekáváme, tak jako liberálními Demokraty zvolení oficiální činovníci kdekoli, že dva demokratičtí senátoři z Colorada, Mark Udall a Michael Bennet, kteří se v dobrých časech oba rádi staví o stupínek doleva od středu, ale v těžké době, nebo když e jich to osobně dotýká, se přesunou o stupínek či dva doprava a hlasují pro úder, proti svému lepšímu úsudku. Je nepravděpodobné, že by Michael Bennet nebo Mark Udall šli při hlasování o Sýrii proti Obamovi. Bennet je občas blízko Obamovi. Udall uvažoval o Bennetovi na post ministra školství; Benneta jmenoval tehdejší guvernér Bill Ritter; Bennet časem rozbil řady mnoha coloradskými „strojovými demokraty" a podpořil Obamu, který na oplátku podpořil Benneta, když se ucházel o funkci. Pokud jde o Udalla, největšími přispěvovateli na jeho poslední kampaň byli političtí lobbyisté/zprostředkovatelé moci, Norm Brownstein a Steve Farber (to mi bylo nedávno připomenuto). „Fešácký" senátor se nechce pravděpodobně toulat mimo politické hranice svých dvou nejštědřejších dobrodinců. Pokud nám něco neuniklo, Obama může počítat s oběma na podporu svého úsilí. Ve skutečnosti Obamu podpoří mnozí demokraté, částečně proto, že se bojí, že kdyby ho stejně jako britský parlament opustili, bude vypadat jako blázen, v něhož se formuje, a tak budou „stát za svým mužem".

 

Stále víc vychází najevo, že Obamovi se dostane nejsilnější podpory z politického středu - tj. od „umírněných" (legrační výraz pro lidi, kteří obhajují válku, co?) v obou stranách, kteří se sejdou na dvoustranické ukázce podpory. Domácí opozice vůči úderu na Sýrii vychází z pravice (typu Tea Party, liberálů kolem Rona Paula, na jedné straně, i z levice - v těchto dnech malé a izolované, i obecněji typu mírových hnutí). Mohou tyto složky spojit síly, aby narušily válečné úsilí? Ukáží stupeň politické zralosti, nutný ke společné politické práci? Uvidíme. Ať už jakkoli, Obama nepůjde do války bez boje alespoň části Američanů proti ní. Jak já tuším, on ví, že základ jeho podpory je mimo Kongres slabý, a vsadil bych se, že vojenský úder přijde spíš dříve než později.

 

Nebudeme se dál detailně zabývat všemi důvody, proč nejít do války, krom stručné zmínky o tom, co je zřejmé, a potom vzneseme pár otázek, na něž se senát se svou moudrostí, nebo s tím, že mu chybí, nedokázal zaměřit. Základní problém je prostý: Obamova vláda se zabývá záminkami k podniknutí války, ne skutečnými důvody. Stejně jako v případě vpádu do Iráku před deseti roky jsme seznamováni buď se zcela falešnými znaky operací, ne bo s přeháněním, se spěchem k odsouzení - odůvodnění, proč jít do války, jehož logika se uvolňuje téměř tak rychle, jako se vláda snaží je hájit. Nejen že se zhroutil argument, že Assad použil chemické zbraně proti vlastním lidem, ale na síle získává alternativní příběh, že chemický útok podnikli islámští vzbouřenci s jedovatou látkou dodanou Saúdy. Scénář nebyl ještě se zárukou ani dokázaný (nebo vyvrácený), což je pro Obamu další důvod, proč se vzdušnými údery spěchat!

 

klasická imperiální chyba - podceňování odpůrců

Co když Syřané (a/nebo jejich spojenci - Hizballáh, Írán, Rusko) nepřijmou vzdušný úder USA jen tak a budou palbu opětovat? Obamova vláda tuto možnost dosud nebrala vážně.

 

Existuje předpoklad, jenž usměrní uvažování Obamovy vlády o zahájení útoku ze vzduchu - což se dá předpokládat (po Iráku, Afghánistánu, Libyi…), že se nic nevyhne devastaci: že Syřané ani jejich spojenci neodpoví vojensky, nebo, což je znepokojivější, že když vědí, že se na ně chystá úder, nerozhodnou se americkému úderu předejít! Damašek se jen bude logicky snažit údery co nejtišeji zmírnit. Kde se bere mýtus o pasivitě syrské armády? Z několika málo míst; jedním z nich je Saúdská Arábie. Saúdové, prazvláštní a upřímně nedůvěryhodný zdroj, nedávno Obamovu vládu ujišťovali, že Syřané úder nevrátí a že zaútočení na Sýrii bude stejný druh vraždění neviňátek, v jaký se před pár lety změnil útok NATO na Libyi.

 

Co když Syřané (a/nebo jejich spojenci- Hizballáh, Írán, Rusko) nenechají vzdušný úder USA jen tak a budou palbu opětovat?

 

Že se Syřané jen překulí, přijmou údery a potom budou žebrat o milost, to je jen jedna z verzí politického cukrem obaleného kyanidu Obamovy vlády. Hraje dobře na city senátu USA, aby nechal prezidenta prosadit jeho řízené střely. Zdá se, že ti, kteří podpořili vzdušný úder, šťastně požili tutéž pilulku.

 

Jedinou zemí, která bere syrské/íránské/ruské varování vážněji než USA, je Izrael. Izrael je ve stavu pohotovosti, a připravuje se na to, co může být krušnými časy. Izrael v minulosti několikrát podcenil vojenskou vůli a schopnost svého protivníka, Hizballáhu, v jižním Libanonu. Ve válce s Hizballáhem v roce 2006 shledal, že libanonské šíitské milice umí dát, co dostaly. Jakmile shodil své bomby a rakety na jižní Libanon, Hizballáh vypouštěl jednu vlnu raket za druhou na sever Izraele, což způsobilo úprk několika set tisíc Izraelců na jih, do bezpečnějšího útočiště. Dokonce i na zemi Izrael utrpěl neobvykle vysoké ztráty na životech, jak byli Libanonci schopní vyřadit z akce tolik izraelských tanků, že Izrael byl nucený tanky a obrněné vozy, které mu zbyly, z libanonského jihu stáhnout. Izraelité byli též donuceni se stáhnout zpět, když rakety Hizballáhu zasáhly dvě izraelská plavidla, jedno potopily a další poškodily. Izrael stejně jako tanky stáhl z bitevní zóny i lodě.

 

Hizballáh vojenský střet mockrát „nevyhrál", ale ani neprohrál. A teď má - nebo tvrdí, že má - raketové systémy, které mohou zasáhnout Tel Aviv. Izraelci poté, co své vojenské protivníky už jednou podcenili, se tentokrát zdají být mnohem střízlivější.

 

Potom tu je sama Sýrie, Írán a Rusko. Někteří komentátoři tady v USA- včetně některých osobností z Colorada - zásadně omezili nebo v podstatě vyloučili, že by Sýrie, Írán nebo Rusko na vzdušný úder, vedený Spojenými státy, zareagovaly. Docela rytířský přístup! Něco z toho vychází z arogance moci - z ničeho jiného - z víry, že v tomto období, po studené válce, si USA mohou dělat co chtějí, kdy chtějí, a jejich protivníci jen srazí podpatky a skočí do krytu, tak jak to udělal Saddám Hussain, nebo vyřknou bojovnou rétoriku, ale nepomstí se vojensky, způsobem, jak to udělal Kaddáfí. Příklad Libye je zvlášť svůdný - a po celou dobu byl.

 

Argument, že Sýrie není Libye, smetli stranou „preventivní neokonzervativci" i „humanitární intervencionalisté", navzdory faktu, že Assadův režim se drží i po dvou letech a ve skutečnosti otočil vojenský příval proti svým vzbouřeným odpůrcům, a to i přes ohromné (a to je to správné slovo) množství vojenského vybavení, jež Spojené státy, Saúdové, Katar hrnuli do Sýrie na jejich podporu.

 

Syřané používají rétoriku jako byla Saddámova/Kadáfího, ale říkají, že si vyhrazují právo se bránit a vojensky zareagují. Írán, což je nejasně zaručeno, řekl málo, ale řekl, že záležitost bude „urovnána v Damašku". Jestli Obama „udělal červenou čáru do písku", tak asi má Rusko, kterému jde o obranu Sýrie. Rusko v postoji k Sýrii přitvrdilo. Po zrazení s Irákem a Libyí a s dlouhodobým, už asi šedesátiletým strategickým vztahem se Sýrií se rýsuje, že politická vůle Ruska bránit Sýrii, nebo jí pomát, když se bude bránit sama, zesiluje také. Jak nám právě naznačil jeden přítel- ruská podpora Sýrie nabývá tvaru, podobného podpoře USA Izraeli. Ve východním středozemí je ruská flotila tváří v tvář americké. Rusko se veřejně zavázalo, že nahradí veškerou škodu, způsobenou Sýrii útokem USA. Kolik z toho je pouhé chvástání? Kolik, jak říkávaly mé dcery, „fakt"?

 

Nakonec si vezměme scénář, jenž komentátoři na kanálu MSNBC bez okolků coby krok dál odepsali. USA zasáhnou Sýrii řízenými střelami a Sýrie odpoví zasažením jednoho z oněch velkých plavidel USA ve východním Středozemí a jedno nebo i víc jich poškodí. Co potom?

 

- Co se stane, pokud se skutečně syrský režim zaměří na válečné lodě USA (nebo na jejich jiná vojenská zařízení). Dokonce i Izraelci přiznali, že Sýrie vlastní přes 100 000 raket, které mohou snadno jednu z těchto lodí zasáhnout. Odpoví USA vojensky nebo se stáhnou?

 

- Co se stane, pokud Izrael využije vzrůstající konflikt k útoku na Sýrii (nedávno na ni už dvakrát ze vzduchu udeřil) a sama Sýrie nebo Hizballáh zareagují. Irácká vláda - náš údajný spojenec - už objasnila, že americký útok odmítá.

 

- Je nějakých 50 000 vojáků USA, kteří jsou stále v Iráku, pravděpodobně natrvalo, pro irácké šíitské bojovníky, nebo pro někoho jiného, možným terčem? Že americké jednotky budou v Iráku zaměřeny je téměř jisté, zvlášť ve světle tvrzení šíitských vědců, že bude-li napadena Sýrie, zájmy USA budou legitimními terči?

 

Je možnost, že se konflikt přelije do Perského zálivu? Nakolik vážné jsou ruské hrozby, že zaútočí na Saúdskou Arábii?

 

Odpovědi neznáme, ale jsme jen přesvědčeni, že slepota, přicházející s arogancí moci, dříve či později selže a byli bychom velice překvapení, kdyby Syřané a jejich spojenci přijali tenhle útok - diskutovaný a připravovaný z velké části před očima celého světa - se založenýma rukama. Ti komentátoři, kteří tvrdili, že jsou znepokojeni syrskou reakcí, hrají nebezpečnou hru s lidskými hlavami.

 

4. září 2013 Rob Prince a Ibrahim Kazerooni

Dík Connu Hallinananovi za citát v úvodu… překlad Vladimír Sedláček