Články

Hlavní strana » Články » Převzaté

---

Statečný podvodník, statečné protesty a statečný pes Nejprve mrknutí do dávných dějin - na amerického hrdinu Friedricha Wilhelma Augustina von Steuben, známého jako baron Steuben. Ve skutečnosti byl mnohonásobně přikrášlený. Jeho šlechtický titul a hodnost pruského generálporučíka jsou vymyšlené; ve skutečnosti byl vyhozen z armády Bedřicha Velikého jako pouhý kapitán. To, že byl pravděpodobně gay, věci ještě zhoršuje. Ale s pomocí a radami Benjamina Franklina v Paříži a s omračující generálskou uniformou od Franklinova krejčího dokázal zaujmout George Washingtona i další nejvyšší důstojníky - a když se dostal do Ameriky, prokázal svoji odvahu; uprostřed promrzlých chatrčí a stanů ve Valley Forge sehrál významný part v utužení disciplinované, bojovné a vítězné revoluční armády. Jeho sochu můžete vidět v Magdeburgu, kde se narodil. A teď byl Magdeburg ve zprávách. Stejně jako ve Valley Forge, i tady bylo mrazivo. Nebyli to ale nepřátelští Hesenci, kdo tu pochodoval. Mnohem hůř, byli to nacisté. Poté, co jejich výroční pochody Drážďanami na výročí jejich zničení v únoru 1945 byly opakovaně zablokovány protifašistickým odporem, přesunuli se dál po proudu Labe do Magdeburgu, také hlavního města východoněmeckého státu. Opět si zvolili datum blízko dne, kdy Magdeburg utrpěl svůj nejničivější nálet, 16. leden 1945. Opět doufali, že si získají sympatie pro své neustálé tvrzení, že ve válce to bylo hrdinné Německo, kdo trpěl ze všech nejvíc. Stejně jako v Drážďanech, i tady vedení města cítilo nutnost protestovat proti příjezdu několika tisíc nacistů z celého Německa a okolních zemí, ale nechtěli potíže a střety; hlavní protestní ulice v centru města s boudami a stánky, nabízejícími všechno možné od knih po klobásy, byla v pořádku - i když měli nacisté povoleno pochodovat, bylo to dost daleko od centra. Byla to politika CDU, SPD, některých odborářských a církevních skupin. Bojovnější organizace, včetně Die Linke a Zelených, chtěly raději pochod nacistů zablokovat jako v Drážďanech a přesvědčit je, aby se nikdy nevraceli se svými býčími šíjemi, černými vlajkami a výhrůžnými hesly proti cizincům. Stejně jako v Drážďanech byla oficiální politika proti jakékoli protinacistické blokádě, a tady uspěla. Upravili nacistům trasu na poslední chvíli, opět s využitím Labe, takže zatímco antinacisté čekali a mrzli na východním břehu, policie chránila nacisty, pochodující na západním - s provokativním shromážděním před levicovým, antifašistickým Libertariánským centrem. Když se potom antifašisté snažili tam dostat, aby své středisko ochránili, obklíčila je policie a některé z nich zatkla. Odhady se jako vždy různily: bylo tam pravděpodobně nějakých 900 nacistů. A 2000 antinacistů, konajících v duchu starého Steubena. O sto mil východněji, v Berlíně, byl obraz značně odlišný. Neděle byla dnem, jenž levicově smýšlející věnovali památce Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, brutálně zavražděných předchůdci nacistů v lednu 1919. Každoročně jdou tisíce lidí k památníku, kde byli tehdy pohřbeni, a často kladou rudé karafiáty kolem velkého, prostého kamene s nápisem „Mrtví varují!“. Kolem nich jsou v půlkruhové zdi urny předních socialistů a komunistů od počátku 20. století až do roku 1990. Každým rokem ujde několik tisíc převážně mladších lidí s vlajkami, transparenty a hudbou dvě a půl míle z Karl Marx Allee. Po příchodu se přidají k mnohem většímu hlavnímu zástupu, jenž se sem dostane podzemkou nebo jinou dopravou, a spolu ujdou zbývajících sedm či osm bloků k památníku na okraji hřbitova, na němž jsou hroby mnoha nositelů pokroku. Každoroční událost, obnovená po nacistických létech vládou NDR, byť oficiálním, shora organizovaným způsobem, se po pádu NDR udržela a stala se emotivním, dojemným shromážděním pro všechny pravověrné levičáky plus stále větší skupinu mladých. Ale tento duch a solidarita s minulostí i s internacionální přítomností vždy rozhněvá některé významné lidi, a každá metoda je dobrá k rozbití tradice. V 90. létech se pokoušeli zastrašovat, s neustálými osobními prohlídkami, se stovkami policejních vozů, vrtulníky, jízdní policií a častými nájezdy do pochodujícího zástupu, často když zahlédli nějakého mladého Kurda s vlaječkou zakázané Kurdské dělnické strany (PKK). Jednoho roku pochybná psaná bombová výhrůžka demonstrantům a následný zákaz (a stáhnutí Die Linke) pochod téměř ukončily, ale mnozí zákaz odmítli a s využitím postraních uliček se dostali tak blízko, jak to jen šlo. Další hrozba přišla před pár lety uvnitř Die Linke, jejíž předáci jsou obvykle se svými karafiáty na místě první. Hned u vchodu byl usazen kámen s nápisem „Obětem stalinismu“, což okamžitě vyvolalo spor; mnozí toto místo považovali pro takový kámen za špatné nebo byli vyděšení tím, co viděli jako podporu neustálým pokusům odsoudit NDR coby další diktaturu, sotva lepší (a možná dokonce horší), než byli nacisté. Došlo k výtržnostem, pár radikálních horkých hlav zničilo květiny tam položené a sdělovací prostředky to s nadšením hltaly. Ale kromě několika sporů lidé stále přicházeli, když ne v obrovských počtech prvních let po pádu NDR- někteří příliš staří, někteří zemřeli- ale s novou dávkou nadšení od mladších. Letos došlo k dalšímu vroubku. Mezi těmi, kteří váží delší cestu, jsou vždy ultralevicové skupiny z celého Německa (i z dalších zemí). Jsou tu různorodí maoisté, trockisté a spartakovci, plus nějací Turci, Kurdové a menší přistěhovalecké skupiny, se svými pestrými prapory a příležitostně v autech s tlampači. Obecně se frakce zkrátka dohodly na nesouhlasu. Ale vloni bylo zaznamenáno, že radikální turecké a jedna německá skupina nesly transparenty nejen s portréty „Karla a Rosy“ a tu a tam Lenina, ale také Stalina a Maa. Vůdci pochodu dokázali nastrkat takové transparenty až dozadu, ale zjevně ne spontánní skupina mladíků v budově u silnice se snažila hesly vyprovokovat kolem problému rvačku. Výsledného vzájemného pokřikování a možná i pár neškodných úderů si všichni nevšimli, ale někteří z pochodujících ano. Ale sdělovací prostředky byly jaksi právě u toho a udělaly z nich většinu. Letos, s využitím drobných sporů k ospravedlnění, se nezávislá, na Die Linke napojená, mládežnická organizace nazvaná „pevní“, která je často zmítaná spory, rozhodla těsnou většinou hlasů přidat k západoberlínským organizacím, mladým sociálním demokratům, mladým Zeleným, mládežnickým sekcím některých odborů a sto let staré organizace levicové mládeže Die Falken (Sokoli) a s nimi bojkotovat čtyřkilometrový pochod a mít vlastní, samostatnou vzpomínkovou slavnost v Západním Berlíně, končící na místě u kanálu, kde bylo tělo Rosy Luxemburgové hozeno do vody. Tuto roztržku vnímala s velkým zděšením většina ostatních, kteří oslavování Stalina nebo Maa upřímně litovali, ale toto vnímali jako nové nebezpečí, jež by mohlo vyústit v rozbití a odumření celé tradice. Nakonec se pro nové západoberlínské seskupení rozhodlo odhadem pouhých 400-800; kolem čtyř tisíc radikálů prošlo čtyřkilometrovou cestu, na níž, bez některých z jiných skupin, měli poměrně větší podíl ultralevicoví „rrrrevolucionáři“. Ale u památníku cestu lemovali prodejci knih, asi tucet politických skupin a stánky s polévkou a klobásami, a krom toho pár hlasitých agitátorů, a zástup byl přátelský a ohleduplný. Mnozí z nich jsou penzisté, mnozí další jsou aktivní v záležitostech míru, životního prostředí - a také demokratického socialismu. Ne všechno bylo v poklidu. Hlouček se shromáždil jako obvykle kolem kontroverzního kamene. Ti byli také v poklidu. Ale vedle postávaly dva zarputilé, výhrůžné kordóny policistů v přílbách, kolem dokola s policejními psy. Potom šla kolem jedna mladá žena, naprosto nevinně. Ale její pes, oproti policejním poloviční, byl brzy v hněvivém sporu, nejprve vrčel, potom hlasitě zaštěkal a vrhl se na jednoho velkého protivníka, a ten zareagoval stejně. V okamžiku všichni psi hlasitě štěkali. Poté, co byl malý demonstrant odtažen pryč, policejní psi se začali hlasitě hádat mezi sebou. Potom přišel nový rozkaz a skupina psovodů se stáhla pryč ze scény, za smíchu téměř všech přihlížejících, z nichž někteří přišli ženě blahopřát k „levicovému“ psu a jeho vítězství. Teď je ale pozornost pěti větších německých stran s napjetím zaměřena na státní volby v Dolním Sasku tuto neděli (20. ledna; pozn. překl.). Die Linke, pravicoví Svobodní demokraté a mladá Pirátská strana, ti všichni se musí obávat, že nedosáhnou na potřebných pět procent a vypadnou z legislativní hry v hlavním městě Hannoveru. Zatímco Křesťané se bojí, že ztratí koalici s SPD a Zelenými, SPD, která čelí pokračujícímu poklesu podpory, se také musí obávat, že skončí venku na mrazu. Všichni pozorují opoziční manévry na poslední chvíli a civí na čísla z posledních průzkumů jako králíci hypnotizovaní hadem. Výsledky určitě ovlivní velké hlasování v září. Počasí v Německu zůstává mrazivé. A zatímco mnozí předáci jsou podvodníci, jen nemnozí se projeví tak statečně jako „baron Steuben“. Victor Grossman, Berlín, 15. ledna 2013 (překlad Vladimír Sedláček)

1 2 3 4 5 Kategorie: Převzaté | Přidal: jocky (20.01.2013) | Autor: Vladimír Sedláček E

Počet shlédnutí: 431 | Rating: 0.0/0

Komentářů celkem: 0

Vyhledávání

Kecátko
--15 сек30 сек1 мин2 мин 200

Создать сайт Все для веб-мастера Программы для всех Мир развлечений Лучшие сайты Рунета Кулинарные рецепты

Statistika
Онлайн всего: 1 Гостей: 1 Пользователей: 0