Články

Hlavní strana » Články » Převzaté

---

ŠPATNÉ HOVĚZÍ, ŠPATNÁ POLITIKA A ŠPATNÁ PAMĚŤ Konverzace v Německu těchto dní, když už se netočila kolem fotbalu, se často zabývala hovězím, které bylo přinejmenším zčásti koňské, drahými přírodními „bio“ vajíčky, která nakonec vůbec nebyla tím, co se o nich tvrdilo, nebo, ve vzrušujících, dojemných detailech, posledními týdny, dny a hodinami jednoho a jediného německého papeže (od roku 1058 po Kristu). Vášnivě se také debatovalo o soudním rozhodnutí, že člen homosexuálního „registrovaného partnerství“ může legálně přijmout dítě nebo děti druhého člena jako součást rodny. Byl to další krok k normalizování homosexuálních vztahů, a, jak se doufá, jednou k uzákonění řádného manželství. Většina politických stran rozhodnutí podpořila, proti byla jen Křesťansko-sociální unie, pravicovější bavorská odnož křesťanských demokratů Angely Merkelové a někteří další křesťanští demokraté, kteří také truchlili nad starými dobrými časy se starým „biblickým“ rodinným modelem. V Bundestagu to ale byla nepatrná menšina; jak se myšlení změnilo za deset či dvacet let! Daleko méně pozornosti se ale dostalo v Bundestagu jiné menšině. 28. února hlasovaly všechny strany pro vyslání německých vojáků do Mali; to je všechny strany až na jednu! Obě dvě vládní strany, křesťanští demokraté Merkelové a svobodní demokraté, a dvě údajně „opoziční“ strany, SPD a Zelení, ti všichni hlasovali pro. Jeden odvážný delegát Zelených porušil stranickou disciplínu a zdržel se hlasování. Ale jen Die Linke stála jako jeden šik proti jakémukoli vyslání vojáků - a byla proto drtivě přehlasovaná. Tato dvě rozhodnutí, jedno o vyslání 180 vojáků za účelem výcviku a druhé o dalších 330 (už v akci) na pomoc přepravě a tankování ve vzduchu do severní Mali, platí na jeden rok. Poté, co první právní překážka byla překonána, lze čas i počty snadno navýšit. Jak vysvětloval jeden křesťanský demokrat, tento „proces … může trvat dlouho“. Podle mluvčích čtyř stran bylo rozhodnutí vlastně humanitární nebo přinejmenším nevyhnutelné. Delegátka Zelených Kerstin Müllerová chválila Paříž za „V zásadě správné konání“ a nazvala to „naléhavou operací, aby nedošlo k něčemu ještě horšímu“. Mluvčí SPD Gernot Erler řekl, že by bylo „politicky nezodpovědné, kdyby Německo Francii nepodpořilo“. Ne, samozřejmě ne bojovými jednotkami, tvrdil. Ale je možné rozlišit ve válkou zmítaných pouštních oblastech Mali nějaké červené linie mezi bojovými a nebojovými? Stejně jako u dnešních jídel z hovězího i biovajíček (a možná i papežovy rezignace) nevypadaly věci zevnitř stejně jako zvenčí. Delegát svobodných demokratů, stále ještě součásti vládní koalice, přizvedl pokličku konstatováním, že s Mali bylo naprosto jasné, že „destabilizace v této oblasti by natrvalo ovlivnila bezpečnostní zájmy Německa“. Což připomnělo slova jednoho sociálně-demokratického ministra obrany, který v roce 2004 řekl, že bezpečnost Německa je nutno bránit i v horách Hindúkuše. Podobné názory byly vyjadřovány, když jednotky, válečné lodě nebo raketové nosiče byly vysílány nejen do Afghánistánu, ale i do Srbska, Libanonu, Somálska a Turecka. Obvykle byla odvolávka na nějakou benevolentní motivaci, a před třemi lety Horst Koehler, německý president, byl nucen rezignovat poté, co vyzradil v rádiu tajné informace, když řekl, že značně pacifistická německá veřejnost se nakonec vyrovnala s konceptem, že se její země už nemůže vyhýbat zapojení do vojenských misí, jež pomáhají „chránit naše zájmy, například volné obchodní cesty, nebo zabraňovat oblastní nestabilitě, jež by určitě měla negativní dopad na náš obchod, zaměstnání a příjmy“. Jürgen Trittin, šéf Zelených, tenkrát varoval, že Koehlerovy komentáře se neslučují s německou ústavou; obvinil presidenta, že je „neřízená rétorická střela“. Ale teď tentýž Zelený Trittin - dlouho před debatou a hlasováním - řekl: „Německo by mělo konstruktivně zvážit žádosti svého partnera v Evropské unii o podporu - například ve sféře týlového zabezpečení nebo vojenského výcviku.“ Zdá se, že neřízené střely už nejsou tak nežádoucí. Teď úspěšně střílejí v Bundestagu. Scvrkly se tím naše čtyři tradiční strany, všechny vařící stejný guláš. Sice se snaží vypadat, jako když se vzájemně liší, ale v podstatě jsou všechny stejné. Ve skutečnosti to je jako systém jedné strany - vyjma toho, že tu stále krouží Die Linke, přinejmenším do září. Její zástupkyně v Bundestagu, Christine Buchholzová, využila jí přidělenou chvilku k tomu, aby řekla: „Mali má mnoho problémů, ale žádný z nich nelze vyřešit vojensky… Afghánistán dokazuje, že teror nelze porazit válečnými prostředky. Válka je sama o sobě terorem.“ Varovala před podporou francouzského bombardování, když německá vláda neví nic o tom, kolik je obětí těchto náletů. Zpochybnila motivaci Francie k zásahu v Mali, kde, jak se zdá, jde míň o boj s terorismem než o ochranu vlastních ekonomických zájmů jako je uran v Mali. „Co e skutečně potřebné je velká debata o ekonomických a společenských problémech, zaviněných tím, že svět obchoduje se zbraněmi.“ Německo je na třetím místě ve vývozu letadel, válečných lodí, tanků, střelných zbraní a dalšího vojenského „zboží“, ve velkém množství proudícího trvale do severní Afriky a na Blízký východ. Její poznámky možná pár lidí vyprovokovaly k tomu, aby občas přemýšleli. +++ Onoho večera, po hlasování v obrovské budově Bundestagu, připomněla Die Linke v Berlíně 80. výročí zapálení Reichstagu, gigantického požáru, jenž zničil tuto budovu v roce 1933, měsíc po Hitlerově příchodu k moci. Navzdory neustálým pokusům obvinit ze zapálení jednoho prostoduchého mladého holandského obětního beránka, údajně bývalého mladého komunistu, byli žháři téměř jistě příslušníci nacistických úderných jednotek, kteří se dostali do budovy a zpátky ven tunelem, spojujícím ji s vládním palácem Hermanna Goeringa, nacistického vůdce číslo dvě. the Number Two Nazi leader. Nacisté obvinili komunisty ze zapálení ještě dřív než dohořela, a během pár hodin pozatýkali 10 000 stranických členů a předáků, stejně jako sociální demokraty a další protifašistické intelektuály. Požár poskytl zástěrku k rozšíření moci, ukončení ústavních záruk a zavedení trestu smrti pro každého, kdo odmítal nacistickou vládu. Byl jednou z dlouhé řady užitečných provokací. V následujícím zářijovém světově proslulém procesu o požáru Reichstagu bulharský komunista Jiří Dimitrov, jeden z tehdy obviněných ze zapálení, vedl vlastní brilantní obhajobu tak obratně, že nejen že byl osvobozen, ale dosáhl toho, že Goering, odhalený coby lhář, úplně ztratil sebekontrolu a vykřikoval, že Dimitrova po procesu zabije. Což bylo zmařeno, když SSSR udělil Dimitrovovi a dvěma dalším obviněným Bulharům sovětské občanství a dokázal je rychle dostat ze země. Bylo to velké, i když bohužel krátkodobé vítězství. Večerní obřad Die Linke začal poslechem dojímavé písně „Es brent“ („Hoří“) židovského zpěváka Lina Jaldatiho (1912 -1988), který přežil Osvětim a v roce 1952 se přestěhoval do NDR. Jedna herečka četla z kdysi proslulé knihy „Naše ulice“ spisovatele Jana Petersena (1906-1969), pravděpodobně první knihy, která pronikla do okolního světa a promluvila o nacistickém násilí, mučení a vraždění, především po požáru Reichstagu. Promluvil Hans Modrow, poslední předseda vlády NDR před nástupem vlády strany Helmuta Kohla a Angely Merkelové, a po něm celkem neznámý mladík, právě promující na vysoké škole, který přednesl pozoruhodně působivý a bojovný projev. Hvězdou večera byla stodvouletá Elfriede Brueningová, (*1910-), která hovořila dojemně, pomalým, ale pevným hlasem, o vlastních zkušenostech coby mladá komunistická spisovatelka, snažící se přežít nacistické Německo. Večer byl provoněný historickými narážkami. Sál, zaplněný do posledního místečka, byl v budově, kde byl kdysi hlavní štáb komunistické strany; venku bylo náměstí, kde strana zorganizovala poslední, dramatický, ale marný protest proti nacistickému převratu, se 130 000 účastníky. Tři dny nato nastoupil Hitler a budovu brzy obsadili nacisté. Další vzpomínky: jak 30. dubna 1945 sovětská Rudá armáda vztyčila rudou vlajku nad pobořenou budovou Reichstagu. Vítězné graffiti vojáků Rudé armády, vděčných za to, že přežili a zvítězili, je tu pořád k vidění. Ale na druhé straně dlouhá, široká třída, pojmenovaná v roce 1950 Dimitroff Strasse, byla v roce 1995 všemi berlínskými městskými orgány přejmenována zpět na Danziger Strasse, v rozporu s přáním zvolené rady obvodu, v němž se nachází. Nejeden řečník upozorňoval na nebezpečí fašistů dnes; v blízkém Maďarsku, v Řecku, v Nizozemí i mnohem blíž, v německých městech i v sousedství Berlína, kde nacisté vyhlásili „osvobozené zóny“ a vyhrožovali cizincům a levičákům. Mluvili o neochotě některých, často nedůvěřivě jako by se podvolovali zlehčování a popírání nacistického násilí a vyhrožování násilím. A jako často v minulosti, navzdory tolika demokratickým slovům a slibům, ignorovali nebo chránili fašisty, a při tom pronásledovali své oblíbené nepřátele - Die Linke a levičáky. Jeden řečník připomněl slova Bertolta Brechta z jeho hry „Zadržitelný nástup Artura Uie“ (Der aufhaltsame Aufstieg des Arturo Ui; parodie na Hitlerův nástup; pozn. překl.): „Lůno, jež ho zrodilo, je stále plodné“, což lze také přeložit, s odkazem na Hitlera, jako „Ta děvka, co ho zrodila, je už zase v tom“. Stíny minulosti, smutně vyvolané současnými událostmi, od Afghánistánu a Gazy k Sýrii a Mali, vedly míň k myšlenkám na koňské maso v hovězím než k pomyšlení na ony děsivé jezdce z biblické Apokalypsy: Zábor, Válku, Hladomor a Smrt. Victor Grossman, Berlín 2. března 2013 (překlad VS)

1 2 3 4 5 Kategorie: Převzaté | Přidal: jocky (03.03.2013)

Počet shlédnutí: 378 | Rating: 0.0/0

Komentářů celkem: 0

Vyhledávání

Kecátko
--15 сек30 сек1 мин2 мин 200

Создать сайт Все для веб-мастера Программы для всех Мир развлечений Лучшие сайты Рунета Кулинарные рецепты

Statistika
Онлайн всего: 1 Гостей: 1 Пользователей: 0