Seumas Milne: démonizace Ruska riskuje vydláždění cesty k válce

Čtvrt století po ukončení studené války je „ruská hrozba“ neomylně zpět. Vladimir Putin, vykřikuje britský ministr obrany Michael Fallon, je pro Evropu stejně velkým nebezpečím jako „islámský stát“. Nemusí dojít k ideologické konfrontaci a Rusko může být pouhým stínem svého sovětského předchůdce, ale protiruské bubnování dosahuje bodu varu.

A daleko víc než v sovětských dobách to je osobní kampaň. Zcela o Putinovi. Ruský prezident je expanzionistický diktátor, který rozpoutal „nestoudnou agresi“. Je prototypem „politické zpustlosti“, který „rozřezává“ své sousedy stejně jako drtí domácí disent, a je běžně přirovnávaný k Hitlerovi. Putin se stal komiksovým zloduchem a Rusko terčem téměř konstantně agresivní propagandy celé škály západních sdělovacích prostředků. Každý, kdo zpochybňuje převládající příběh o Ukrajině - od loňského svržení zvoleného prezidenta a úlohy ukrajinské krajní pravice po válečné zločiny páchané kyjevskými silami - je zavržen coby mystifikovaný Kremlem.      

Ještě se to vystupňovalo vraždou opozičního politika Borise Němcova. Ze zabití byl samozřejmě obviněn ruský prezident, i když to moc smyslu nedává. Němcov byl okrajová figurka; jeho úloha v „katastrojce“ z 90. let se obyčejným Rusům sotva mohla zalíbit. Je stěží pravděpodobné, že zodpovědnost za pobouření, jež odhalilo nedostatek bezpečí v srdci Moskvy a mělo určitě poškodit prezidenta, leží na Putinovi a jeho stoupencích.

Určitě je ale vodou na mlýn těm, kteří usilují o vojenskou konfrontaci s Ruskem. Tento týden přilétají na Ukrajinu stovky amerických vojáků, aby vzpružili válku kyjevského režimu s Rusy podporovanými vzbouřenci na východě. Aby nezůstala pozadu, vysílá Británie 75 vlastních vojenských poradců. Jak ukazují dějiny 20. století, rozmisťováním vojenských poradců často začíná katastrofální zostřování. Je to také přímé porušení minských dohod z minulého měsíce, vyjednaných s Francií a Německem, jež přinejmenším dosáhly dočasného zastavení palby a stažení některých těžkých zbraní. Článek 10 požaduje stažení všech zahraničních sil z Ukrajiny.

Ale jestřábi z NATO jsou silně náruživí. Tisíce vojáků NATO byly vyslány do Pobaltských států - nové frontové linie Atlantické aliance - neznepokojeny jejich shovívavostí k neonacistickým přehlídkám a popíráním práv etnických menšin. Řada amerických politických předáků a generálů volá po vyzbrojení Kyjeva, od náčelníka generálního štábu generála Martina Dempseyho až k novému ministrovi obrany Ashtonu Carterovi. Pro západní vojenský komplex získal ukrajinský konflikt na atraktivitě vznikem nových důvodů k navýšení zbrojních výdajů, jak objasnil americký a armádní generál Raymond Odierno, když si nedávno stěžoval na škrty výdajů britské obrany tváří v tvář „ruské hrozbě“.

Putinův autoritářský konzervatismus možná nabídne málo pro budoucnost Ruska, ale tohle protiruské pobuřování je nebezpečnou pošetilostí. Určitě tu je vojenský expansionismus. Z drtivé většiny ale přichází z NATO, ne z Moskvy. Už 20 let, navzdory slibům o ukončení studené války, NATO pochoduje nemilosrdně na východ, přibírajíc nejprve bývalé východoevropské členy Varšavské smlouvy a potom republiky samotného bývalého Sovětského svazu. Jak napsal akademik Richard Sakwa ve své knize Frontová linie Ukrajina (Frontline Ukraine), NATO teď „existuje, aby zvládalo rizika vytvořená svou existencí“.

Místo vytvoření společného systému evropské bezpečnosti, zahrnujícího i Rusko, se Spojenými státy ovládaná aliance rozšířila až k ruským hranicím - trvajíc na tom, že to je čistě svrchovaná volba států, kterých se to týká. Je jasné, že to tak není. Je to také produkt aliančního systému, vytvořeného k zaklesnutí amerického „vedení“ na evropském kontinentu navrženého v plánech Pentagonu po zhroucení Sovětského svazu, aby se tak „zabránilo opětovnému vzniku nového soupeře“.

Rusko se teď proti tomu vzepřelo, a následky se teď odehrávaly v uplynulém roce na Ukrajině, počínaje západem podporované vyhnání zvolené vlády přes dosazení ukrajinského nacionalistického režimu a ruský zábor Krymu po Moskvou podpořené povstání na Donbasu. V praxi to znamenalo tisíce mrtvých, statisíce uprchlíků, nevybíravé ostřelování civilních oblastí a nástup ukrajinských fašistických milicí jako je Azovský prapor, podporovaných Kyjevem a jeho západními sponzory a právě teď se připravujících „bránit“ Mariupol před jeho vlastním lidem. Pro mnohé západní sdělovací prostředky to je odmítáno coby kremelská propaganda.

Ruská utajovaná podpora vzbouřenců je na druhé straně odsuzovaná coby agrese a „hybridní válečný stav“ - týmiž vládami, které vedly tajně války, od Nicaragui po Sýrii, nehledě na přímé agrese a ilegální kampaně v Kosovu, Libyi a Iráku.

To neospravedlňuje menší ruská porušování mezinárodního práva, ale klade je do souvislostí s bezpečností Ruska. Zatímco Putin je na západě zobrazován coby nelítostný uchvatitel půdy, v ruských termínech je centrista. Jak poznamenává ruský levicový veterán Boris Kagarlickij, většina lidí chce, aby Putin zaujal tvrdší postoj vůči západu, „ne kvůli vlastenecké propagandě, ale díky svým zkušenostem z posledních 25 let“.

Na západě je Ukrajina, spolu s Isis, využívána k oživování doktríny liberálního intervencionismu a dokonce neokonzervatismu, zdiskreditované na smrtících polích Iráku a Afghánistánu. Angela Merkelová a François Hollande americkému tlaku na vyzbrojení Kyjeva vzdorují. Ale až padne minské zastavení palby, k čemuž jistě dojde, je tu skutečné riziko, že ukrajinský zástupný konflikt se změní na rozsáhlou mezinárodní válku.

Alternativou je vyjednat řešení, jež zaručí Ukrajině neutralitu, pluralitu a oblastní autonomii. Možná už je na to příliš pozdě. Ale vojenské řešení určitě neexistuje. Místo zostřování války a živení nacionalistického extrémismu by západní mocnosti měly využít svých pák, aby ji zmírnily. Pokud ne, následky mohou být katastrofální - zdaleka ne jen pro Ukrajinu. 

Seumas Milne, www.theguardian.com ,  4. března 2015

Překlad (npa)