Rýnská pitomost, fanatický strach a hamburské volby

Každým rokem začne oblast Rýna a jižního Německa bláznit. Karneval, nebo, chcete-li, Fasching (v Čechách masopust, pozn.překl.), bratránek Mardi Gras (Masopustního úterý), oficiálně začínající v 11:11 ráno 11. listopadu a končící obdobím půstu, je slavený v katolických oblastech od 20. Let 19. století, s divokými kostýmy a často divoce. Mnohá města mají zvláštní „Den žen“, zaznamenávající revoltu uklízeček z roku 1824, kdy ženy mohou vpadnout na radnice, uřezávat mužům kravaty a líbat každého chlapa, kterého chtějí. V Růžové pondělí, letos 16. února, přehlídky v hlavních baštách pitomosti, v Kolíně (nad Rýnem), Dusseldorfu a Mohuči, se záplavou masek vtipně, ale většinou neškodně zesměšňujících rysy známých postav jako Obamy, Putina, Merkelovou či Gabriela. Po úterním alkoholickém závěru přichází Popeleční středa a náležitá německá střízlivost, pro zbožné bez masa, šňapsu a dalších potěšení až do Velikonoc.  

Některá města na převážně protestantském severu se snaží připojit k masopustové zábavě, ale stěží se změní na blázny tohoto závěrečného týdne, jak je požadováno. Vyjímkou je z jakéhosi důvodu severní Braunschweig (v Dolním Sasku). Letos je tu ale obvyklá přehlídka masek zrušená; policie tvrdila cosi o neodhaleném teroristickém spiknutí. Letos zabíjení v Charlie Hebdo a v Kodani vyvolalo značné všeobecné znepokojení.  

Tyto brutální vraždy nevyhnutelně zažehly větší diskusi o antisemitismu a pronikavé „muslimofobii“, už tak široce debatovaných v bigotních „procházkách“ PEGIDA i v silnějších (kromě Drážďan) anti-PEGIDA, protifašistických kontrademonstracích. Vychýlí strašné události v Paříži a Kodani rozsah ve prospěch větší nenávisti - ve všech směrech? K obnovení večerní „procházky“ došlo 16. února v Drážďanech, i když s menším počtem účastníků (asi 4000), ale PEGIDA se chystá v červnu postavit kandidáta na starostu.

Mezi židovskými občany Francie a Dánska se diskutovalo o možnosti migrovat do Izraele, k čemuž podněcoval premiér Netanjahu (asi v těsném vztahu ke své volební kampani s plánovaným projevem v americkém Kongresu - aniž by o tom hovořil s Obamou). To ale bylo v Německu předhozeno jen stěží. Velká část německé židovské komunity už migrovala - z bývalých sovětských republik - nebo dokonce, zvlášť pokud jde o mladé lidi, pryč z Izraele! Německo naštěstí v poslední době vidělo jen pár incidentů, jež by stály za řeč, ukazujících na protižidovské nálady (pár vyjímek reagovalo na události uvnitř a kolem Palestiny, zvlášť v Gaze, jež se dotkly místního smýšlení). Hnutí jako PEGIDA směřují svou fanatičnost většinou proti muslimům a barevným, většímu, patrnějšímu a tudíž snadněji zasažitelnému terči; často dostávají nové podněty od divočejších sdělovacích prostředků.  

Samozřejmě činy fanatiků v Paříži a v Kodani, stejně jako zločiny ISIS, jsou jistě značně znepokojivé. Fanatismus, často spjatý nejen s vírou, ale i s ostře nacionalistickými pocity, často vycházející z oblastí sociální nespravedlnosti a útlaku, je brutální a krvavý bez ohledu na to, odkud vychází, a téměř vždy zhorší jakékoli zlo, jež by fanatik s vražednou zbraní chtěl změnit či pomstít. Nacisticky založené vraždy devíti mužů tureckého původu nebo řecko-německé policistky a ošklivý výbuch bomby v turecké čtvrti, to vše v létech 2001 - 2007, jsou stále vyšetřovány, jak se stále vleče proces s účastníky, zatímco stále existují náznaky, že vládní zpravodajské a policejní orgány, navzdory množství svých agentů, daly přednost nesprávnému obvinění jiných tureckých přistěhovalců před obviněním pravicových extrémistů.

Svoboda projevu a tisku, také ostře debatovaná po zabíjení v Paříži a Kodani, je věc, za niž stojí za to bojovat, včetně práva zveřejnit téměř cokoli. Ale urážení a děšení milionů lidí, zesměšňování jejich nejhlubší víry, je pochybným použitím takových práv. V dnešním tolik vypjatém světě se dostáváme nebezpečně blízko ke staré otázce: Je výkřik „Hoří“ v přeplněném divadle přijatelným využitím práva na svobodu projevu?

A takové svobody jsou napadány nejen teroristy motivovanými nenávistí k Izraeli nebo k Judaismu a pokračující tragédií v západní Asii, ale i z mnoha dalších důvodů. Když hrstka firemních či rodinných gigantů kontroluje obrovskou porci sdělovacích prostředků v zemi, většinou s jednostranným, obvykle pravicovým zaměřením, lze si připustit trochu skepse o tom, že brání svobodu vyjadřování v tisku.  

Dva případy jednostrannosti sdělovacích prostředků si v posledních týdnech udržely nesmírnou důležitost. Jedním bylo zastavení palby a možné zmírnění konfliktu na Ukrajině před válečnickou kastou ve Washingtonu a jejími chráněnci ve východní Evropě a Německu, ochotnými prosadit plány na vyzbrojování kyjevského gangu a vyvolat ještě hrozivější konflikt s Ruskem. V jednom okamžiku se zdálo až podivně příhodné - pro mnohé poprvé v životě - chválit Angelu Merkelovou za její snahu, s Hollandem a Putinem, dosáhnout dočasného nebo dokonce trvalejšího míru. Skutečně začala západní Evropa a Berlín vzdorovat nadvládě NATO a Washingtonu? Německá policie zůstala rozpolcená mezi tímto sevřením a prosazováním nezávislé politiky, příznivější vůči evropským zájmům a míru. Bez ohledu na to většina sdělovacích prostředků nepřestávala útočit proti Putinovi.

Jakýkoli možný potlesk pro Merkelovou s spol. byl záhy ztlumen nesentimentálním postojem proti pokusům nové řecké vlády vzdorovat evropskému ekonomickému a politickému tlaku, snažícímu se udržet Řecko na přímé uzoučké cestě k vyhladovění vlastní populace, aby tak vyhovělo požadavkům tlustých přebohatých bankéřů. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble zněl (pokud nevypadal) stále víc jako hrabě Drákula v touze po krvi. Kolik nezaměstnaných Řeků ztratilo zdravotní pojištění a kolik zoufalců spáchalo sebevraždu ho očividně zajímalo méně než jak zabránit sociálně naladěné, od půjček unikající vládě v jakémsi úspěchu. Pro Řecko to nebyla věc karnevalové zábavy následované dobrovolným sebezapřením, ale spíše odmítnutím pěti let vnuceného strádání. Pro Schäubla to bylo zastavení rozjezdu samotného trendu, proti němuž je nasměrována Evropská unie - dřív, než se rozšíří přes Podemos po Španělsku, mnohem víc než v Řecku, nebo do jiných členů EU. Byl podporován sdělovacími prostředky, jež vytrvale a falešně zobrazovaly Řeky jako líné, nevýkonné a tak tvrdohlavé.

Oba případy jsou stále velkou neznámou. Zatím neznámý výsledek vzbuzuje spoustu obav a nadějí, nepochybně i modliteb.  

V Hamburku je teď hodně nadějí či modliteb zapomenuto; státní volby jsou za námi. Ačkoli CDU Angely Merkelové, obdařená jejím poklidem, usměvavou tváří a vcelku stabilní ekonomikou, je stále vysoko v německých průzkumech, utrpěla v tomto severském přístavu, druhém největším městě Německa, nejhorší porážku za několik posledních desetiletí. Její místní kandidát byl utopený. Jeho hlavní sok, sociální demokrat Olaf Scholz, tichý, nevýrazný chlapík, ve své straně dost napravo, je stále favorizovaný mnoha voliči (kteří musí být bohužel nazývaní Hamburčany). To se také vzpíralo celonárodním průzkumům, kde je jeho SPD stále utopená na nějakých 25 procentech, zatímco CDU dostává přes 40 %. Zdá se, že velká města se přiklánějí k SPD.

Ale protože SPD nedosáhla 50 %, potřebuje partnera k zisku většiny ve vládě městského státu. Scholz si musí pravděpodobně vybrat Zelené spíše než Svobodné demokraty (FDP), pravicovou stranu, která se nakonec zachránila před zapomněním ziskem několika přesel ve státním zákonodárství. Někteří odpůrci, okamžitě obvinění ze sexismu, říkali (ovšem vulgárněji), že to bylo jen díky značné atraktivitě jejich hlavní kandidátky. Zdá se ale, že ani osobní vzhled nehraje roli; pravicová Alternativa pro Německo (AfD), s umírněnějším, bystřeji než průměr vypadajícím předním kandidátem, dokázala získat svá první křesla v německém zákonodárství v bývalém západním Německu.

Poslední, ale nakonec ne nejslabší Die LINKE, se starší (65), důstojnou, síly plnou učitelkou (a uměleckou keramičkou) Dorou Heyennovou v čele kandidátky, dokázala získat o plná dvě procenta víc než v předešlých volbách, nárůst o celou třetinu. V hamburské čtvrti St. Pauli, známé svou červeně osvětlenou Reeperbahn i svou politickou pokrokovostí a ne příliš úspěšným fotbalovým týmem, byla LINKE dokonce první (zřejmě ne díky hlasům fotbalistů nebo prostitutek). Skutečně povzbudivé; v městském státě, kde teď mohou hlasovat už i šestnáctiletí, hlasovalo pro LINKE 12 % voličů mezi 16 a 24 a 11 % ve věku 24 – 34. To ukazuje, že se Linke může dostat výše i v západoněmeckých oblastech, když trvale bojuje za práva všech lidí ve městě, domorodců i přistěhovalců, vytrvaleji než jakákoli jiná strana.  

Tudíž i v poměrně střízlivém Hamburku byl důvod ke troše radosti a uspokojení.

+++

Pro ty, které to zajímá:

Výsledky voleb v HAMBURGU (a změna oproti volbám 2011)

Sociální demokraté (SPD)         45,7 % -------58 křesel        - 2,7 %

Křesťanští demokraté (CDU)    15,9 %. ------20                    - 6,0 %                

Zelení                                     12,2 % ------15                     + 1,1

Die Linke                                  8,5 % -------11                    + 2,1

Svobodní demokraté (FDP)        7,4 %---------9                     + 0,7

Alternativa pro Německo (AfD)   6,1 % --------8                     ještě neexistovali

Victor Grossman, Berlín, 19. února 2015

Překlad Vladimír Sedláček