Příští čtyři roky: zhroucení Evropy 

Tohle je poslední z pěti článků, analyzujících klíčové problémy, jež bude Obamova správa muset řešit v příštích čtyřech létech. 

V 60. létech přišlo mírové hnutí v USA s chytlavou frází: „Co kdyby školy vydaly všechny peníze, jež potřebují, a vojenské námořnictvo spořádalo výprodej k zakoupení letadlové lodi?" Dobrá, italské válečné námořnictvo má jednotné oblečení a má provizi z prodeje nealkoholického nápoje „Forza Blu", aby nějak nahradilo škrty v rozpočtu. Plánuje prodej výživných zákusků a minerálek. 

Věci v Evropě těchto dní se poněkud hroutí. 

V Řecku, Španělsku a Portugalsku přesahuje nezaměstnanost 25 % - a u mladých v těchto zemích je ještě mnohem vyšší - a většina ekonomik stagnuje, pokud už neupadá. Nelítostná politika úspornosti rozdrtila tradiční sociální dohodu Evropy jejími občany, přiživila vlnu dluhem způsobených sebevražd na těžce postiženém jihu kontinentu - v Řecku míra sebevražd vyskočila od roku 2009 do 2011 o 37 procent - a uzamkla většinu kontinentu do zdánlivě nekonečné spirály. Úspornost znamená propouštění, méně pracovních míst se rovná nižšímu příjmu, nižší příjem vede k větší úspornosti - klasická dluhová past. 

„Ekonomická situace v Evropě se posouvá ze špatné do katastrofické", říká Douglas McWilliams, provozní šéf Střediska ekonomického a obchodního výzkumu. „Je tu nebezpečí, že ekonomické problémy překypí do společenského kolapsu." 

Tak proč ministerstvo financí USA nenutilo úvěrové agentury jako Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světovou banku, aby přešly od úspornostních formulek ke stimulační politice? Proč Obamova vláda tlačí na Evropany, aby zvyšovali vojenské výdaje? A co by vlastně mělo být Washingtonu po tom, jestli Británie zůstane v EU? 

Úsporný program 

Není to jen o tom, že je Evropa v krizi; je to o tom, že, jak řekl agentuře Reuters jeden portugalský penzista, „Nevidíme světlo na konci tunelu, jen větší bolest a potíže". Evropská komise v listopadu oznámila, že nezaměstnanost na kontinentu - teď zahrnující přes 25 milionů lidí - se bude nadále zvyšovat. „Ekonomické vyhlídky jsou bezútěšné a v posledních měsících se zhoršují, a nedá se očekávat, že by se v roce 2013 zlepšily", shledala Evropská komise. „EU je momentálně jedinou významnou oblastí na světě, kde nezaměstnanost stále narůstá." 

Zpráva OSN předpovídá, že Evropa neobnoví pracovní místa, ztracená ve finanční krizi z roku 2008, dřív než v roce 2017. Jedna studie EU zjistila, že krize hrozí udělat z 94 milionů Evropanů ve věku 15 - 29 let „ztracenou generaci". 

Tohle všechno se přenáší na úroveň ekonomického strádání, jakou Evropané neviděli víc než 80 let. Ve skutečnosti Standard & Poor říká, že zhroucení Řecka je v „délce i rozsahu" horší, než bylo v Německu ve 30. letech minulého století. Charitativní agentura Oxfam uvádí, že bude-li pokračovat současná úspornostní politika španělské vlády, procento lidí ve Španělsku pod hranicí chudoby může ze současných 27 % narůst až na 40 %. Ministr financí Velké Británie George Osborne říká, že očekává, že úspornostní program jeho země bude pokračovat až do roku 2018. 

Bolest je tak silná, že pomohla živit významná oblastní odštěpenecká hnutí ve Španělsku, Belgii a Skotsku. 

Ale honba za ještě větší úsporností nemá ani tak moc co dělat s hlubokými obavami evropských elit nad dluhem - je vysoký, ale zvladatelný - jako se součástí tajné kampaně, zaměřené na odstranění pravidel a omezení, jež chrání dělnická práva, odbory a životní prostředí. 

„Vidíme jakési obavy vzbuzující náznaky protipodnikatelské rétoriky u některých evropských předáků, a máme za to, že to není produktivní a spolupracující přístup", řekl deníku Financial Times jeden z šéfů od Du Pont pro Afriku, Střední východ a Afriku. „Podnikatelé a vláda musí spolupracovat, postaveni před výzvy budoucnosti." 

„Protipodnikatelská rétorika" přichází hlavně od dělníků - a stále rostoucího počtu příslušníků střední třídy - zoufale se snažících si udržet práci a existenční minimum. Ford, General Motors, Hewlett Packard, Citibank a japonská Nomura Bank ruší pracovní místa a stále častěji stěhují své provozy do „rozvojových zemí" - čili do těch, ve kterých jsou slabé odbory a/nebo autoritářské vlády. Zatímco vedení amerických firem zvýšila své investice v Evropě o pouhá 3 procenta, v „rozvojových zemích" je zvýšila o 25 %. 

Zkrátka společnosti říkají Evropanům vzdejte se svých pracovních podmínek, mezd a přídavků, nebo vám odvezeme práci. Dělníci nezůstali vůči tomuto útoku zaměstnavatelů pasivní. Od Španělska po Českou republiku dochází ke stávkám a demonstracím, a zastánci úsporných opatření utrpěli volební porážky. Kancléřka Angela Merkelová - královna úsporné ekonomické politiky - utrpěla porážku v posledních německých státních volbách. 

Obamova vláda by měla pomoci zastavit pád Evropy z čelního postavení ve světě do podřadného, ale o vzorci úspornost/dluh většinou mlčí. Například studie Mezinárodního měnového fondu z loňského léta ukázala, že nekonečná úspornost nejen zahlcuje ekonomiky po celém kontinentu, ale také zvyšuje problémy s dluhem. Tato studie ale musí být ještě převedena do ekonomiky, i když současná provozní ředitelka fondu Christine Lagardeová byla na toto místo kandidátkou Bílého domu. 

Téměř totéž se dá říci o Světové bance. Spojené státy jmenovaly jejího současného amerického presidenta, Jima Yonga Kima z Dartmouthské university. Ten ale místo upuštění od programů úspornosti varoval rozvojové země, aby nepoužívaly ekonomické stimuly k vylepšení svých ekonomik, protože by to zvýšilo „zadluženost a inflaci". Takže zatímco ministerstvo financí párkrát USA přišlo s jemným nesouhlasem s účinností úspornostních programů, dvě hlavní ekonomické organizace, jež Spojené státy ovládají, udržují kurs - přímo na ledovec. 

Jedna věc, již by Bílý dům mohl udělat, je podpořit výzvu Alexise Tsiprase, předáka pokrokového řeckého seskupení Syriza, k evropskému summitu o dluhu.Tsipras navrhuje, že takové shromáždění by mohlo totéž, co udělala londýnská Smlouva o dluhu v roce 1953, aby pomohla poválečné obnově Německa: snížit dluh o 50 procent a roztáhnout splátky do třiceti let. 

Zodpovědnost nese NATO 

Hlavní starostí Washingtonu je Severoatlantická smlouva (NATO), původně vytvořená v roce 1949 k vyrovnání se s údajnou hrozbou sovětské invaze do Evropy. Nedávné zkoumání archivů demonstruje, že Sověti takový plán nikdy neměli. Hordy Rudé armády, valící se údolím Fuldy, byly výmyslem studené války, o něco větším než zdůvodnění, proč zachovat na kontinentu významné vojenské síly USA. 

Úloha NATO se ale po zhroucení Sovětského svazu v roce 1989 změnila. S porušením závazku neposunovat NATO na východ aliance nasála bývalé členy Varšavské smlouvy Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Československo (což jsou teď dvě země) a Albánii, a přidala pobaltské státy, Lotyšsko, Litvu a Estonsko. Momentálně má NATO včetně Spojených států a Kanady28 členů. 

Ačkoli NATO zasahovalo v roce 1995 ve válce v Bosně a Hercegovině, až do války s Jugoslávií v roce 1999 aliance nepřešla z obrany do útoku. Ale válka proti Srbsku byla stále tak řečeno „vnitrostátní", protože Jugoslávie je součást Evropy. Útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon 11. září 2001 všechno změnily. Ačkoli to byly Spojené státy a Británie, kdo nejprve vpadl do Afghánistánu, během dnou let bylo do války zapojeno nějakých 50 000 vojáků NATO, a NATO se z oblastní formace rozrostlo na mezinárodní vojenskou alianci. 

Její poslední operací „mimo oblast" byla Libye, kde leteské síly, zbraně a zvláštní jednotky NATO svrhly režim Muammara Kaddáfího. NATO je momentálně zapojeno v syrské válce, ale zatím jen s rozmisťováním raket v Turecku a podporou povstalců penězi, proviantem a zpravodajstvím. Přímá intervence je možná, ale zmatečná podstata opozice vůči Assadovu režimu zjevně poskytuje některým v alianci přestávku. Současný statut Libye coby zkrachovalé země a přelévání této války do současné krize v Mali má na mysli každý. 

USA dlouho usilují o to, aby se NATO stalo celosvětovou aliancí, jež by se vypořádala s nepokoji v Africe, nestabilitou na Středním východě i s napětím v Jižní Asii a v Pacifiku. Ale afghánská zkušenost byla pro NATO bolestná. Válka, spíše než aby rychle skončila a s dobrým pocitem začalo budování státu, se stala močálem. V posledních třech letech se členské státy NATO jeden za druhým stahovaly a válka je na evropské domácí frontě zvlášť nepopulární. 

Ale Evropané nejsou jediní, kdo se odvrací od zapojení se v zahraničí. Afghánská válka je hluboce nepopulární i v USA, čímž vzniká problém, protože braná moc - její aktuální použití nebo vyhrožování jejím použitím - je tím nejdůležitějším pro americkou zahraniční politiku už od mexické války v roce 1846. Vedle Afghánistánu Spojené státy momentálně vedou válku v Jemenu a Somálsku, pomáhají Francouzům v Mali, rozhánějí Armádu božího odporu v Ugandě, zřizují základny bezpilotních letounů v severní Africe a zvyšují svoji vojenskou přítomnost v Asii a Latinské Americe. Washington také zvažuje napadení Íránu, kvůli jeho jadernému programu. 

Ale ačkoli je ekonomika USA momentálně silnější než evropská, vydávat ohromné sumy peněz na války v zahraničí není populární. Stěžejním pro strategii Washingtonu je mít někoho, s kým by se dalo se dělit o účty. To částečně vysvětluje, proč Obamova vláda tak tvrdě napadla plán britské vlády na referendum, jež může přinést odchod Londýna z EU. Británie je jedním z nejtěžších úderníků NATO, a cokoli, co by alianci mohlo oslabit, je ve Washingtonu odsouzeno. 

Faktem je, že Spojené státy potřebují NATO, protože už nemají prostředky, aby do toho mohly jít samy. Právě proto Obamova správa hluboce spoléhá na to, že členové NATO zvýší své vojenské výdaje, což si lidé přejí asi sotva, když je kontinent finančně v útlumu. Spojené státy momentálně platí asi 75 % účtů NATO a byly by rády, kdyby ostatní země část tohoto břemene vzaly na sebe. Bude to těžké. Itálie například v příštím desetiletí sníží stavy svých jednotek o 33 000 mužů a velitelského sboru o 30 %. Britští konzervativci považují plán vydat 36,3 mld. $ na novou generaci ponorek s jadernou výzbrojí za téměř beznadějný. 

Současný plán NATO instalovat protiraketové systémy v Rumunsku, Polsku a Turecku je nerozvážný a zbytečně popouzí Rusko. Zatímco Obamova správa byla zpočátku k protiraketovým systémům skeptická - jsou drahé, nefungují a urychlují závody ve zbrojení - Bílý dům teď jejich rozmístění schvaluje. Výsledkem je, že Rusové modernizují raketové síly a přerušili rozhovory o kontrole zbraní na kontinentu. Protože Írán nemá ani bojové hlavice, ani rakety, jimiž by ohrozil Evropu, sotva lze Rusy obvinit z domněnky, že systém NATO ABM je namířený na ně. 

Obamova vláda by měla vzkřísit Smlouvu o antibalistických raketách (Anti-Ballistic Missile Treaty), již Bushova vláda zahodila, a zastvit rozmisťování nestabilizujících a provokativních systémů ABM v Evropě (i v Asii). 

NATO je artefakt studené války a mělo být dávno v důchodu. Je také nebezpečné - když vybudujete alianci, nakonec ji budete muset použít. Debakl afghánské války a chaos, jaký libyjská válka rozpoutala po Africe, varují, že použití vojenské síly je stále více přežilé. Také vysušuje hodnotné zdroje, jež by bylo lepší použít k boji s ekonomickými a ekologickými problémy, jimiž je svět vystaven. 

Conn Hallinan, www.fpip.org , 6. 2. 2013; překlad (rv)