Ano byla to neskutečná hrůza! Každej musel do práce a to si ještě mohl vybírat, zda přijme práci, kde se upíše třeba na 10 let a oni mu dají podnikový byt nebo nenávratnou půjčku na stavbu rodinného domku. Například jistota, že pokud budu makat a neudělám průser, budu mít práci třeba až do penze, lidi neskutečně deptala.
Neskutečné násilí bylo pácháno na nemocných. Místo, aby byl vybírán regulační poplatek u lékaře a poté v lékárně včetně tučného doplatku jako v každé demokratické společnosti za léky, odbyli pacienta tím, že za jeden recept musel zaplatit jen jednu korunu.

A co teprve vnucování sociálních jistot, že po odpracování 40 let má člověk právo na penzi. Ženský si vybrečely oči do krvava, když odcházely do důchodu po porození dvou dětí již v 55. letech. Kolik lidí tenkrát snilo o tom, aby mohli dělat o 10 - 15 let déle.

Po operacích se dělo lidem také bezpráví. Zpravidla 6 týdnů se člověk zotavoval v nemocnici a poté doma. Vůbec mu nebylo dopřáno sladkého pocitu hrůzy, zda ho po návratu do práce hned nepropustí. A co teprve když Vás do půl roku po operaci poslali do lázní. A ti komunističní tyrani nám nedali žádnou možnost finanční spoluúčasti. Ne přátelé, nedali nám možnost zaplatit Psi ani třetinu.

Bylo to opravdu děsivé a devastující období našich dějin. Z lidí a hlavně dětí se stala bezcitná zvěř. Za komunistů mladší vstávali v autobuse, aby pustili sednout ty starší. Dnešní mladí již znají svá práva v demokratické společnosti a pěkně zůstanou sedět.

Již nikdy nechci zažít sociální jistoty ani morální zhoubu, která tenkrát panovala.