Články

Hlavní strana » Články » Převzaté

---

Zatímco v 50. letech minulého století KSČ organizovala rozsáhlou kampaň proti požívání alkoholických nápojů, v době normalizace probíhalo vše jinak. Přinášíme svědectví z Ostravy, převzaté ze stránek www.ostravaci.cz. Pro doplnění - většina "normalizačních členů" KSČ skončila v současné ODS.   08.11.2006 — Dnešní blog bude malinko delší, ale věřte mi, stojí za to si ho přečíst :) Není to jen strohý popis technologie výroby v prostorách, které jsme s chutí fotografovali — bývalé HCHZ Hrušov z roku 1851. Tento text je i takovou malou sociální sondou do časů nedávno minulých, jež se odehrávaly v daném závodě. Já osobně (musím se přiznat, shltnul jsem text na posezení:) ) nad ním jen nechápavě kroutil hlavou a nevěděl jsem, zda-li se mám nad touto doslova tragikomedií smát anebo se mírně děsit. O co vlastně jde? Přihlásil se nám jeden z bývalých zaměstnanců HCHZ (závodu Dukla) a poskytl nám pohled pod pokličku — historky z práce, popis technologické výroby a zejména pak popis našich fotografií z daných míst. Jakže závod fungoval (lidská část kolosu fungovala bezesporu na metanol, to je jasné:), se dozvíte v textu... Tímto moc děkujeme jeho autorovi — Black Bartovi the P08 — mimojiné, skvělému vypravěči... Text je zveřejněn v plném znění bez úprav, tak jak jsme ho obdrželi v mailu. Pt (Ostravaci.cz) "Chemičku Dukla Hrušov jsem měl tu čest poznat během necelých dvou let (podzim 1991-léto 1993) a to přiznám se více, než by mi bylo milo. Dodnes, když si na tu dobu vzpomenu, mám pocit, že jsem prožíval něco mezi noční můrou a tragikomickou fraškou ve které je takřka vše možné a a čím je to absurdnější, tím je to pravděpodobnější. Už když jsem do tohoto zaměstnání nastupoval, varovali mě staří mazáci v MCHZ, pod které Dukla Hrušov spadala jako pobočný závod, abych se duševně i tělesně připravil, neboť „v Dukle se pije první liga." Ihned po nástupu jsem měl možnost se bolestně přesvědčit, jak hlubokou měli tito lidé pravdu. Často jsem nevěřícně zíral na scény, které se tam odehrávaly. Říct, že se v Dukle pilo je slabý výraz. V Dukle se chlastalo, nasávalo, chlemtalo a slopalo a to bez jakékoliv míry a studu. Pili tam úplně všichni od obyčejných dělníků, přes mistry, vedoucí cechu a nejspíš i management. Kdo nepil, byl svým způsobem vyvrhel či podivín, avšak podivín celkem oblíbený, neboť v době, kdy ostatní vyspávali po různých šatnách a temných zákoutích, on musel zastat veškerou práci. Prostě „výroba musela jet", což bylo oblíbené rčení značně neoblíbeného mistra, který se jmenoval Masný a který si zvlášť potrpěl na to, aby na jeho směnách bylo vše v pořádku, neboť jen tak nemusel nic řešit a mohl spokojeně dlít ve své kanceláři a nerušeně nasávat. Osazenstvo celého závodu tvořila směs zvláštních, často až bizarních postaviček, mezi kterými byli jednak vyléčení i nevyléčení alkoholici, fluktuanti, po Listopadu propuštění armádní důstojníci a příslušníci StB, kteří nesehnali jinou práci, bývalí milicionáři a funkcionáři, kriminálníci a jako perlička i Jehovisté. Bylo potěšením sledovat odborné debaty zažrané členky sekty Svědků Jehovových a bývalého příslušníka StB, který měl v době před revolucí sledování této sekty v popisu práce a nyní se přeli o jemné nuance této svérázné víry, kterou oba dobře znali, ale každý z jiné pozice. Bylo by ovšem nespravedlivé nepřiznat, že v Dukle se nacházelo pár opravdu slušných lidí a dokonce i několik skutečných pracantů. Část závodu, ve kterém jsem pracoval se nazývala cech baryové chemie a byla rozdělena do několika provozů, které se nazývaly podle toho, jaké látky se v nich vyráběly, a které měly společné, že se vždy jednalo o sloučeniny barya. Mé místo bylo na „uhličitanu", tedy na provozu, kde se vyráběl uhličitan barnatý (BaCO3), což je látka, která se přidává do skla, aby získalo větší tvrdost a tlakovou odolnost. Takto upravené sklo se pak používá na výrobu obrazovek a vysokotlakých výbojek. Hlavní provoz byl takzvaný litopon a nazýval se tak podle sloučeniny, která se zde vyráběla, což byl síran barnatý (BaSO4), průmyslově zvaný právě litopon. Tato látka až oslnivě bílé barvy se používá především jako bílý pigment do barviv a ve své absolutně čisté podobě pak v lékařství, což znají hlavně pacienti, kterým je za pomocí rentgenu zkoumán zažívací trakt. Tito pacienti před vyšetřením pijí jakési bílé mléko, což není nic jiného, než právě suspenze síranu barnatého, který má tu vlastnost, že spolehlivě pohlcuje rentgenové záření a umožňuje tak vyšetřit trakt pacienta kontrastní metodou. Ještě bych připomenul, že ačkoliv je baryum prudce jedovaté, tak síran barnatý je naprosto neškodný, jelikož je ve vodě prakticky nerozpustný a tak, jak jej pacient vypije, tak to z něj po čase vyjde ven. Kromě toho se na tomto cechu vyráběl chlorid barnatý (BaCl2), tuším jako meziprodukt pro výrobu litoponu. Jako jednu z perliček bych uvedl, že zvláštností hrušovské chemičky bylo, že na jednotlivých provozech se vždy pila jen určitá značka alkoholu, snad jako znak určité stavovské cti, či tak nějak. Na „mém" uhličitanu se pil rum, vedle na loužírně (zvané „baska" podle sulfidu barnatého, tedy BaS) se pila borovička, ale když bylo nejhůř, vzali za vděk i meruňkou. Na chloridu se pila vodka a mistři, snad aby si nikoho neznepřátelili, pili všechno. Je třeba přiznat, že na litoponu se pilo relativně nejméně, ale to snad bylo způsobeno tím, že na tomto provozu pracovalo nejvíce žen, které byly v tomto směru střídmější. Dodnes mám před očima scénu, kterak jeden z mistrů, kterého bych nechtěl jmenovat, neboť snad jako jediný alkoholu příliš neholdoval (nicméně úplně nezajímavý nebyl, neboť trpěl pyromanií a rozdělávání ohníčků a pálení všeho, co se jen dalo, včetně užitečných a použitelných věcí, bylo jeho životním hobby) vyčítal mému parťákovi, zpitému z jugoslávského 60% rumu do němoty: „Béďo, proč vy na té šichtě tak pijete?". Béďa si jej prohlédl krví podlitýma očima a zcela klidně odpověděl: „Protože doma chlastat nesmím, má přítelkyně to nemá ráda," což mistr musel uznat jako oprávněný argument, takže se už raději dále nevyptával a rozumně se vzdálil. V líčení absurdních a mnohdy zcela neuvěřitelných historek bych takhle mohl pokračovat celé hodiny, nicméně tento příspěvek vzniká hlavně z důvodu poskytnutí určitého výkladu k fotografiím pánů OSTRAVÁKŮ, nuže pojďme do toho. Pokud si dobře vzpomínám, tak celý výrobní proces začal navezením surovin, což byl hlavně nerost baryt, dále jemný koks, vápenec, a další látky. Suroviny se navážely po železniční vlečce do haly, která je zachycena na fotografii označené jako „Vstupní hala". Zde byly z vagónů vyloženy pomocí mostového jeřábu a přeloženy do zásobníků. Někdy se stávalo, že baryt, který se dovážel odněkud z Polska či Ukrajiny během jízdy zamrzl na kámen, zvlášť pokud během nákladky zvlhl a cestu absolvoval v mrazivém počasí. Pak bylo nutno náklad rozehřívat pomocí páry přivedené v hadicích a nebo prostě rozbíjet sbíječkou, což byla práce namáhavá a nepříjemná (proto byla přidělována za trest, či nováčkům) a často zhola zbytečná, neboť zbiják od barytu odskakoval jako od žulové skály, takže se za směnu často nepodařilo naplnit ani jeden jeřábový drapák, což vedlo k nuceným odstávkám výroby. Ze zásobníků pak byl baryt přenášen do haly (výše jmenované „basky"), kde se zpracovával na tzv. louh (značně žíravý roztok sulfidu barnatého BaS). Baryt spolu s koksem byl žíhán za vysoké tepoty v rotační peci a žhavá struska pak přesypávána do kádí a zalévána vodou, čímž se z ní vyplavil právě onen sulfid barnatý. Práce na loužírně byla značně nepříjemná a nebezpečná, proto byla i celkem slušně placená. Z těchto kádí pak byl vzniklý louh odčerpáván na ostatní provozy, ale já bych se věnoval pouze uhličitanu, kde jsem pracoval a který jsem tudíž poznal nejlépe. Louh BaS byl zde čerpán do čtyřech reakčních nádob a pod tlakem saturován oxidem uhličitým CO2. Tento oxid byl získáván buďto z reakčních věží, kde vznikal reakcí vápence s kyselinou chlorovodíkovou, nebo z velkého tlakového zásobníku, kde se nacházel v tekuté formě. Při reakci BaS a CO2 za přítomnosti vody H20, vznikal jednak uhličitan barnatý BaCO3 jakožto hlavní produkt a jednak prudce jedovatý sirovodík H2S. Ten byl odváděn na Claussovu jednotku, kde z něj byla vyráběna síra a jeho přebytky pak byly spalovány v pícce stojící v těsné blízkosti „uhličitanu" jejíž modrý plamen hořící dnem i nocí už zdálky vítal každého příchozího. Suspenze uhličitanu pak byla z reaktorů vypouštěna do kádí v přízemí provozu, odkud byla čerpána a rotačním filtrem odfiltrovávána a zbylá sraženina BaCO3 transportována dopravníkem do menší rotační pece, kde dokonale vyschla. Odtud byl již suchý uhličitan korečkovým dopravníkem dopravován do zásobníku mlýna. V mlýně obsluhovaném dvěma pracovníky pak docházelo k semletí na jemný prach a k přesypání buďto do papírových pytlů o obsahu 50kg, nebo do obřích vaků o obsahu 1 tuna, které byly vysokozdvižným vozíkem odváženy do skladu. Tolik k technologii výroby a vraťme se k fotografiím. Halu, která se nachází na fotografii „V předsálí 1" bohužel nepoznávám, po odmontování veškerého inventáře vypadá zcela jinak, než za mých časů. Tipuji, že se jedná o „litopon", což je hala, která přímo navazovala na hlavní správní budovu. Fotografie „Hlavní prostory" ukazuje takřka jistě „litopon", což byl největší provoz. Velké kolo se zbytky vyzdívky tipuju na zbytek rotační pece, ale nejsem si tím zcela jistý. O elektrofiltrech jsem se již zmiňoval. Tato zařízení filtrovala plyn z hlavní rotační pece na „basce", ve které se žíhal baryt s koksem a odstraňovala z něj prach. Tradovalo se, že jejich spotřeba proudu je vysoká a tak fungují jen přes den, zatímco v noci se vypínají, protož potmě nejsou mračna dýmu, valící se z komína, vidět. Nevím, co je na tom pravdy, ale osobně o tom celkem pochybuju, mám za to, že filtry fungovaly i v noci. Fotka „Exteriéry 1" zachycuje právě halu uhličitanu. V levé horní části se nachází velký otvor do zdi, z nímž je vidět tzv. reaktorovna, tedy místnost, ve které stály 4 reakční nádoby (ocelové válce cca 3.5 m vysoké a 2m široké) a které byly nejspíš po skončení výroby demontovány a otvorem ve zdi vyneseny ven. Pod ní se nachází hlavní hala uhličitanu, ve kterém probíhala výroba, tedy filtrování, sušení a mletí BaCO3. V pravo na fotografii vidíme jakoby „useklý" komín, na který navazuje vodorovné potrubí. Toto potrubí vedlo do vysokého komínu stojícího mezi uhličitanem a Claussovou jednotkou. Na useklém komínu vidíme kulatý otvor. Pokud si dobře vzpomínám, tak na otvor navazoval odtah z pícky spalující přebytky H2S a stojící hned poblíž (zřejmě již byla demontována, na fotografii není vidět.) „Exteriéry dva" — vlevo hlavní správní budova s provozem litopon nacházejícím se hned za ní a v pravo vstup do „chloridu", tedy provozu, kde se vyráběl chlorid barnatý (a pila vodka!) „Bulvár" — vlevo „baska", vpravo „litopon". „Sklad?" — ano opravdu sklad s nakládací plošinou, k němuž vedla železniční vlečka, která se však za mých časů prakticky nevyužívala. „Vstupní hala" — vysvětleno výše. „Elektrofiltr" — rovněž vysvětleno. „Správní budova chemičky" — v přízemí WC, v prvním patře kanceláře mistrů, v druhém patře laboratoř a kancelář vedoucích cechu (taky pěkní opilci!). „Exteriéry IV" — pohled na provoz „uhličitan". Vpravo reaktorovna, pak kousek doleva hlavní hala s rotační pecí a nejvíc vlevo je vysoká budova, ve které byl zásobník mlýna. „Vnitřek haly" — opravdu nepoznávám. Nejspíš ale nejde o uhličitan, který byl menší. „Nádrže 2006 aneb zelenomodrá idylka" — uhličitan a vedle něj vchod do basky. Z uhličitanu je dobře vidět budova mlýna — všimněme si, že ještě dnes jsou okna v horní části budovy pokryta povlakem prachu BaCO3. Nádrže v levé polovině snímku sloužily pro kyselinu chlorovodíkovou, která se používala na výrobu CO2. „Hlavní hala 2006" — pravděpodobně jde o „litopon", jsou zde vidět zbytky obřích kádí, i když je pravda, že podobné kádě se nacházely v každém provoze. „Duch chemičky" — na uhličitanu hrozilo velké nebezpečí výronů sirovodíku, k němuž taky sem tam docházelo (sám mám se sirovodíkem nepříjemnou zkušenost, kdy se mi povedlo se lehce přiotrávit). Proto jsme na velínu uhličitanu byli vybaveni podobnými maskami, které se už tehdy byly ve stejně špatném stavu, jako tento exemplář. Na rozdíl od něj však nebyly vybaveny filtry, a když jsem na tuto pozoruhodnou skutečnost upozornil, dostalo se mi logického vysvětlení, že otrava sirovodíkem je tak rychlá, že bychom si filtr stejně nestihli našroubovat. Na to se skutečně nedalo nic namítnout a tak jsem celé dva roky trénoval zadržování dechu, abych v případě havárie dokázal uniknout z dosahu smrtícího plynu. „Vrátnice" — tímto místem jsem procházel denně skoro dva roky. V pozadí je vidět komín čnící nad Claussovou jednotkou. „Pt v laboratoři" — laboratoř byla tajemným a žádaným místem. Měli v ní totiž údajně destilační přistroje. A na destilačních přístrojích lze vypálit alkohol. Údajně to byla nejčastější činnost zdejších laborantů — ale nevěřme pomluvám, copak v práci se může pít? „Hala pohled doprava" — do této haly přijížděly vagóny s nákladem surovin. V pravé části vidíme násypníky tvaru pravoúhlého trojúhelníku. Těmito násypníky se nakládal vápenec, který posleze vlastní vahou padal do rakčních věží. A to je asi tak všechno, co mohu k uvedeným fotografiím napsat. Na žádné z nich jsem nepoznal vnitřek haly uhličitanu, i když je možné, že na některé je zachycen. Bohužel po demontáži stěžejních součastí vypadá tento prostor zcela jinak, než jak jsem jej znal. Práce v Dukle, či Hrušovských chemických závodech, jak se podnik po privatizaci přejmenoval, pro mě byla velkou životní školou a i když jsem prakticky celé dva roky pokládal za zlý sen, nemohu popřít, že mi daly velkou zkušenost. Vlastně dvě. Nikdy už mě nikdo nedostane do žádné chemičky. A nikdy už nebudu pít rum!"

1 2 3 4 5 Kategorie: Převzaté | Přidal: politruk (10.01.2009)

Počet shlédnutí: 490 | Rating: 0.0/0

Komentářů celkem: 0

Vyhledávání

Kecátko
--15 сек30 сек1 мин2 мин 200

Создать сайт Все для веб-мастера Программы для всех Мир развлечений Лучшие сайты Рунета Кулинарные рецепты

Statistika
Онлайн всего: 1 Гостей: 1 Пользователей: 0