Články

Hlavní strana » Články » Převzaté

---

ANARCHOKOMUNISMUS...JE DŮKAZEM, ŽE SKUTEČNÍ ANARCHISTÉ A KOMUNISTÉ BY MĚLI BOJOVAT SPOLEČNĚ PROTI KAPITALISMU A ŽE MAJÍ SPOLEČNÝ CÍL...!!!!!   Po potlačení celosvětové revoluční vlny z let 1917-1923 musely tisíce proletářských militantů uprchnout z oblastí, kde se aktivně podíleli na revoltách – kapitalistický teror nedokázal pozabíjet všechny revolucionáře, byť to bylo jeho záměrem. Revoluční hnutí očividně utrpělo velkou ránu – vítězná kontrarevoluce téměř úplně zničila struktury, které již proletariát dobyl během svého organizování se ve třídu. Proletářské organizace, které jakožto předzvěsti světové komunistické strany organizovaly centralizování boje, byly zničeny nebo zdeformovány do kontrarevolučních karikatur sebe samých. Bolševická sociální demokracie, která si říkala "komunisté”, se společně s tradičními sociálními demokraty snažila rozložit a zfalšovat jeden ze základů třídního bytí – třídní paměť proletariátu. Tyto tendence jsou ve skutečnosti objektivní negací třídy jako takové, protože jejich definice třídy, stejně jako jejich praktická činnost, zakrývají základní antagonismus mezi buržoazií a proletariátem, neboť přicházejí s koncepcemi, jako je leninistická teorie "socialismu v jedné zemi”, "mírové soužití” socialismu s kapitalismem, bernsteinovská linie socialistické evoluce kapitalismu atd. Tyto ideologie jsou reflexemi negace tříd – objektivní podmínky života kapitalismu – čímž aktivně pomohly buržoazii vstřebat třídní konflikt a posílit atomizovanost proletariátu. Přesto ale kontrarevoluční období nedokázalo proletariát zcela zničit. Bylo to totiž prakticky nemožné – a nebude to možné ani pro budoucí buržoazii – neboť revoluce není důsledkem osobní vůle, nýbrž plodem a nevyhnutelnou společnicí kapitalistického systému. Mnozí se přímo po porážce snažili interpretovat a zpracovat poučení z revoluce (a porážky) a pokračovat na základě těchto poučení. Jedno se uvědomělým proletářům – těm, kdo se připravovali na novou revoluční vlnu – zdálo být zřejmé: sociální demokracie (jak bolševická tak tradiční) se ukázala jako nástroj kontrarevoluce. Fakticky je třeba ukázat, že sociální demokracie nebyla revolučním hnutím, které později (podle obecného mínění v roce 1914) zradilo proletariát. Nástrojem kapitálu bylo vždy a v každé své podobě. Jeho cílem ve skutečnosti nikdy nebyl komunistický třídní boj proti státu, hodnotě a diktatuře kapitalismu, nýbrž reformovat kapitalismus, dosáhnout kompromisů, vylepšovat dělníkům jejich postavení vykořisťovaných nějakou povrchní pomocí. Přirozeně, že se to netýká milionů proletářů, kteří se – z nedostatečné kritiky, kvůli kontrarevoluční propagandě atd. – organizovali ve stranách II. internacionály. Týká se to organizace samotné, představitelky historické sociální demokracie, která je odpovědí na třídní boj a alternativou vůči němu, kterou kapitalismus nabízí. Vedení II. internacionály již na svém zakládajícím sjezdu zahájilo boj za eliminaci revolučních živlů a v každé důležité otázce se postavilo proti oněm živlům, kterým se říkalo "anarchisté”. Koncem revoluční vlny v letech 1923-1924 se většině proletářů stala zřejmou i kontrarevoluční tendence bolševismu. Ze samotného Sovětského svazu sice prosakovaly jen důležitější zprávy, ale přesto mohl svět vidět tendenci po sobě jdoucích kroků: podpis brestlitevské mírové smlouvy a s tím související potlačení revolty levých eserů (1918), potlačení machnovštiny (zhruba 1918-1921), Kronštadtu (1921) a v neposlední řadě NEP, kdy byl ohlášen triumfální návrat všech charakteristik kapitalismu (1921) – to vše byly významnější body obratu. "Ústředí” bolševické strany (Lenin, Trockij) zakázalo všechny revoluční protesty (ve straně i mimo ni) a následně dělalo politiku zachování kapitalismu a diktatury hodnoty. Již v roce 1918 zaútočili ozbrojenou silou na Moskevské anarchistické centrum, 600 militantů bylo uvězněno a mnozí zabiti. Důvodem byla skutečnost, že si anarchisté organizovali vlastní ozbrojenou sílu, Černou gardu, která se připravovala na kruté zúčtování s třídním nepřítelem. A pro kapitalismus není nic děsivějšího než ozbrojený proletariát. Takže bolševismus ty proletářské frakce, které ve jménu revoluce konfrontovaly státní moc nově natřeného kapitalismu, označoval za "anarchisty”, "levičácké úchylkáře” nebo s nimi zacházel jako s kriminálníky a bandity, čímž popíral jejich politickou úlohu. Takže počátkem dvacátých let se zdálo, že anarchismus a "levý” komunismus jsou jedinými dědici revoluce – a sociální demokracie po nich všemožně šla. Na jedné straně sem kromě již zmiňovaných ruských a ukrajinských anarchistů patřili rovněž němečtí a nizozemští komunisté rad – jejich strana, Komunistická dělnická strana Německa (KAPD), hrála důležitou úlohu při objasňování poučení z této revoluční vlny a při prohlubování rozchodu s kapitalistickým systémem. Na straně druhé pak levá křídla nově formovaných komunistických stran, zejména v Anglii (Sylvia Pankhurstová a její noviny Workers´ Dreadnought a "anarchomarxisté”) a v Itálii (uskupení internacionalistických komunistů okolo Amadea Bordigy), němečtí anarchosyndikalisté, jejichž organizace, Německý svaz svobodných dělníků (FAUD), se po počátečním revolučním dynamismu stále více stávala pod vedením Rudolfa Rockera brzdou, a bezpočet "anarchistických” tendencí po celém světě. V mnoha případech můžeme zmínit jen osoby, jako byl Errico Malatesta, Alexander Berkman, Emma Goldmanová, u nichž se tyto tendence projevovaly. V Anglii bylo vedle radikálních komunistů silné anarchistické hnutí stejně jako ve Španělsku. Zahraniční – zejména ruští – anarchisté prchající před kontrarevolucí, ale nalézali azyl hlavně ve Francii. (Zabýváme se tu pouze Evropou, a proto jen zmíníme, že v této době již bylo centrum revoluční aktivity mimo Evropu, především v Latinské Americe.) Fenomén zvaný "anarchismus” tehdy znamenal velmi různorodé a kontroverzní skupiny a tendence. Jako celek nebyl revoluční. Jeho kontrarevoluční podstata navíc spočívala v tom, že řadou svých prvků anarchismus skutečně bojoval za revoluci, ale považoval se za jednu velkou rodinu či komunitu, kde různé tendence na éterické rovině chtějí totéž. To ale nebyla pravda. Většina "anarchistických” skupin používala buržoazní hesla a jejich činnost byla jen dovršením sociál demokratismu: popíraly centralizaci třídního boje, deklarovaly kult jedince, odmítaly diktátorskou podobu revoluce a proletariátu. Většina jich velebila samosprávu výrobců, takže namísto změny základny – diktatury hodnoty nad lidskými potřebami – zdůrazňovaly zcela technickou otázku, způsoby kontroly. Jiní – prvně a především komunisté rad a mnozí anarchisté-komunisté – utvářeli opravdu komunistické menšiny a pokračovali ve svém revolučním boji. Ve francouzském exilu byli všemožní lidé. Všichni mluvili o anarchismu a za anarchistické označovali i ty nejomezenější buržoazní fantasmagorie. V podstatě měl ale tento proces tentýž cíl (jen v menším měřítku), jaký měl bolševismus na "druhé straně”: zamlžit podstatu třídního boje. Omílali starou pozici o "propasti mezi anarchismem a komunismem”, čímž oslabovali obě strany, které jsou ve skutečnosti jedna a tatáž. Bolševické tiskárny chrlily pamflety proti anarchistům, pomluvy o machnovštině a Leninovu brožuru Dětská nemoc levičáctví v komunismu, v níž autor vyloženě odsuzuje každou revoluční tendenci a zastává se elitní strany, parlamentarismu a odborářského boje. "Anarchistická” strana ale rovněž rychle reagovala: "vůdcové”, prvně a především Berkman s Malatestou, uváděli nečekané argumenty proti "autoritářskému socialismu”, tj. "marxiánskému” komunismu. Nejcharakterističtějším produktem této éry byl pamflet s titulem Bakunin versus Marx, jehož neznámý anarchistický autor bulvárním tónem analyzuje "antagonismus” obou tendencí. Jedná se o adekvátní "anarchistický” protějšek Leninova "komunistického” pamfletu. Největší organizace francouzských anarchistů, Anarchistický svaz (UA), zahájila v roce 1926 velkou debatu o manifestu, jehož cílem bylo harmonizovat postoje jednotlivců s revolučním anarchismem a syndikalismem. Debata se stávala čím dále tím příkřejší, až anarchokomunisté prohlásili, že nemají nic společného s individualisty a dalšími buržoazními "anarchisty”, a tak odešli z organizace a založili si Anarchokomunistický svaz (UAC). Nová organizace prohlásila, že "jediným možným prostředkem boje je revoluční anarchismus a jediným možným cílem je komunismus; obojí je jedno a totéž.” Za cíl si vytkli "rozchod s velkou rodinou anarchismu”, která se snažila sjednocovat revoluční a kontrarevoluční tendence do jedné pseudokomunity. Většina UAC byla pro centralizaci boje a používání diktátorských prostředků, a to natolik, že v roce 1927 byla nastolena otázka založení anarchistické strany (strany, čili centralizované bojové organizace a nikoli politické strany). Pak z UAC odešla jedna tendence - "syntezisté” – a pod vedením Sebastiana Faureho a bývalého machnovce Volina se vrací ke staré teorii lidové fronty, "syntézy” mnoha druhů anarchismu, zatímco revoluční anarchisté upevňují svoji organizaci pod názvem Svaz revolučních anarchistů-komunistů (UACR), který fungoval až do roku 1930. Těchto bojů se účastnili i ruští anarchisté (kteří byli většinou revolucionáři). Již v roce 1925 založili Zahraniční skupinu ruských anarchistů, která vydávala list s názvem Věc práce (Dielo Truda) – redaktory byli Nestor Machno, Ida Mettová a Pjotr Aršinov. V tomto tiskovém orgánu uveřejnili programatický text skupiny, Organizační platformu libertinských komunistů, která se později proslavila prostě jako Platforma. Zveřejnění Platformy okamžitě vyvolalo žhavé debaty. Vedeni Volinem syntezisté zahájili útok ve svém listu Svaz (???). "Tvrzení, že anarchismus je prostě teorií třídního boje, vede k jednostrannému postoji,” konstatoval Volin. Platformisté svolali na 5. února 1927 schůzi, jejímž cílem bylo zorganizovat mezinárodní konferenci revolucionářů. Byl zřízen Prozatímní výbor, v němž byl Machno, Číňan Čen a Polák Ranko. Účastníci, kteří byli ze 6 různých zemí, vypracovali hlavní témata budoucí konference: 1) Třídní boj jakožto nejdůležitější prvek anarchismu, 2) Anarchistický komunismus jakožto základ hnutí, 3) Syndikalismus jakožto důležitý prostředek boje, 4) Nutnost založení Všeobecného svazu anarchistů, kterážto organizace bude stát na ideologické a taktické jednotě a kolektivní zodpovědnosti, 5) Nutnost pozitivního programu pro dosažení sociální revoluce. Na tehdejší úroveň to byl opravdu revoluční program, byť obsahoval některé podivné prvky, např. přijetí jistého druhu účasti v odborech, přestože léta 1918-1921 jasně ukázala nemožnost tohoto přístupu. Debata o tomto návrhu nemohla být dokončena, protože policie udělala na shromáždění zátah a všichni byli zatčeni. Machna před smrtí zachránila jen kampaň francouzských anarchistů. "Mezinárodní federace revolučních anarchistů-komunistů” nakonec zůstala jen plánem a řada účastníků se obrátila proti ní (např. Camillo Berneri, skvělý italský anarchokomunista, kterého později v roce 1937 zabil v Barceloně Erno Gero). Velký útok proti Platformě zahájila také individualistická strana vedená Malatestou. Machno a jeho soudruzi 18. srpna 1927 uveřejnili Odpověď anarchistickému komunistovi. V ní vysvětlili své názory na nutnost revolučního vedení: "Samozřejmě, že revoluci provedou samotné masy, ale revoluční masa vždy plodí menšinu, která bude tlačit masy kupředu.” Podle "anarchistů” velebících svobodu "jednotlivce” a neomezený individualismus bylo toto stanovisko velkou šmouhou na štítě platformistů. Článek o těchto lidech psal následovně: "Celá ta sešlost individualistů, kteří si říkají anarchisté, ve skutečnosti vůbec není anarchistická. Zůstává faktem, že tato spousta lidí, kteří se shromážďují (ale na jakém základě?) a tvrdí, že "jsme jedna rodina”, a této směsce říkají "anarchistická organizace”, není jen k ničemu, nýbrž je vyloženě nepřátelská.” Ačkoli nebylo možné založit mezinárodní organizaci, Platforma měla velký dopad na revoluční anarchisty mnoha zemí. Ve Francii platformisté na chvíli získali kontrolu nad mnoha organizacemi, nakonec je ale vždy museli opustit. Bylo to pro ně důležité poučení, že zastaralé, kontrarevoluční organizace nelze získat a reformovat, protože je to zbytečné, a že místo toho by měli znovu a znovu, skrze řadu roztržek, konkretizovat třídní program proletariátu. Založili si organizace v Itálii a Bulharsku, ale i v Polsku – ačkoli ta jen přijala obecné principy a Platformu odmítla jako autoritářskou. Válka v letech 1935-1945 rozpustila řady anarchismu, ale jelikož kapitalistický mír nepřinesl ve srovnání s kapitalistickou válkou skoro žádnou změnu, aktivity třídního boje zase začaly nabývat na síle. Tou dobou již bolševici (včetně trockistů) dohráli svoji úlohu a nemohli mít na skutečně bojující proletářské živly žádný vliv. Revoluční hnutí v mnoha případech znovu sáhlo po Platformě a vytvořilo poněkud kontroverzní, ale každopádně revoluční organizace, jako byla na počátku padesátých let Federace libertinských komunistů (FCL) ve Francii a Akční skupiny anarchistických proletářů (GAAP) v Itálii a později Federace revolučních anarchistů v různých zemích. - Ladislav Kasuka

1 2 3 4 5 Kategorie: Převzaté | Přidal: KarelWolf (15.10.2012)

Počet shlédnutí: 436 | Rating: 0.0/0

Komentářů celkem: 0

Vyhledávání

Kecátko
--15 сек30 сек1 мин2 мин 200

Создать сайт Все для веб-мастера Программы для всех Мир развлечений Лучшие сайты Рунета Кулинарные рецепты

Statistika
Онлайн всего: 1 Гостей: 1 Пользователей: 0