Je toho až moc, o čem psát z Berlína! Pro začátek, záhadné zmizení půldruha milionu obyvatel Německa, nezvěstných od posledního sčítání před víc než dvaceti roky. Místo 81,7 milionu lidí jich tu je jen 80,2 milionu (z nichž 6,2 milionu, 7,7 %, nejsou němečtí občané.). Možná se ptáte: „Koho to zajímá?" Jedna odpověď: těžce zasažený Berlín, kde je 400 000 nezapočítaných a jenž teď ztratí miliony euro na dotacích z Evropské unie a z bohatších německých států.

Potom tu jsou ony smrtící stroje, bezpilotní letouny, drones, jež se Obama tak tvrdě snaží obhajovat, Němec Thomas de Maiziere je na tom hůř: jeho ministerstvo obrany promrhalo 650 000 000 $ na stroj Global Hawk od firmy Northrop Grumman, jenž přejmenovalo na Euro Hawk. Možná se mu bude brzy říkat Euro Vulture (hawk-jestřáb, vulture-sup; pozn. překl.), protože jeho projekt je mršina: tyto stroje, postrádající protikolizní systém, jsou v Evropě oficiálně zakázané, a pokud pan ministr neučiní nějaký šikovný manévr, Merkelová ho může vyhodit z kabinetu - pouhých pár měsíců před velkými volbami. Samozřejmě Northrup Grumman sotva upustí od dvouciferné miliardové domény, a ani zbrojní postavení Německa nijak zvlášť neutrpí; zůstává třetím největším vývozcem zbraní na světě. A už bylo navrženo použít menší, nevyzbrojené, nízkoletící stroje ve válce proti tvůrcům pouličních graffiti, vysmívajícím se zákazům.

Další problém možná zaujme amatérské i profesionální historiky. Německá Sociálně demokratická strana v předvečer oslav svého 150. výročí v Lipsku vyhlásila novou mezinárodní „Pokrokovou alianci", která bude konkurovat (a možná ji nahradí) Socialistické internacionále, vytvořené v r. 1951 především proto, aby „bojovala s hrozbou komunizmu". Kdysi vytvářela titulky s předáky jako byli Willy Brandt a Olaf Palme, ale i s Hosni Mubarakem z Egypta a podobnými „socialistickými" členy. Ačkoli padesátka stran, tvořících novou organizaci, není oficiálně uzavřena, stará Socialistická internacionála bude v budoucnu v titulcích jen stěží. Nová aliance v nich bude? Založena v v Lipsku v historické budově lázní, asi zůstane politicky vlažná; bude v ní britská Labour Party, a-představte si!- horkokrevná Demokratická strana z USA, s Howardem Deanem coby hlavním mluvčím a vermontským guvernérem Peterem Shumlinem v novém vedení. Jak jsem dosud zaslechl, ani vzlyky nad kolapsem jedné, ani jásot nad zrozením druhé. Ale kdo ví?

Dominující zpráva v Německu je o strašlivých povodních, jež zaplavily mnoho městských oblastí kalnou vodou a zanechaly po sobě mazlavý kal, bahno, zhoubu a milionové ztráty těm, kteří žijí na březích Dunaje, Labe a jejich jižných a východních přítoků. Mnozí, bez pojištění, jsou zruinovaní těmito stoletými, někde i čtyřsetletými záplavami. Sále se vedou debaty, zda je hlavním viníkem lidmi zaviněná klimatická změna nebo nadměrná zemědělská produkce a výstavba v oblastech podél řek, jež kdysi, beze škod, pobíraly přebytečnou vodu rozbouřených řek. Nebo obojí? Ale nakonec se musím obrátit k mému hlavnímu tématu, ačkoli jej tisk většinou utopil pod záplavami. Asi tak tucet věží a mrakodrapů ve Frankfurtu nad Mohanem je příliš vysokých na to, aby se obávaly zatopení teras vodou; vlastněny bankami, doufají v tekutost fikčního druhu. Ale místní, jako Deutsche Bank, nebo zahraniční, jako JP Morgan a Bank of America, jsou většinou v této souvislosti chráněny dobře. Ale v sobotu (1. června; pozn. překl.) Evropská centrální banka, jedna z těch úplně největších, čtyřicetipatrová, se náhle lekla obležení! Ale ač byl tento útok určitě dost hněvivý, byl zcela nenásilný. Byla to nejnovější akce hnutí „Blockupy", evropského potomka „Occupy (obsaďte) Wall Street", a byla protestem proti veškeré politice takzvané Trojky, nových evropských diktátorů, nutících miliony lidí v Řecku, Španělsku, na Kypru a v Portugalsku přečkat brutální ochuzující opatření, ekonomickou záplavu, jež zraňuje lid ve všech zemích, zatímco se ve všech těchhle věžích hromadí eura. Trojka sestává z Komise EU, Mezinárodního měnového fondu a v neposlední řadě z Evropské centrální banky, která je ve Frankfurtu - a teď byla nucena se postavit svým nepřátelům. V sobotu 1. června 20 000 lidí, mnozí z jiných zemí, pochodovalo bankovní čtvrtí - asi jako po Wall Street. Dokonce měli soudní povolení projít určitou cestu - a dohodu dodrželi. Policie bohužel ne. Demonstrace začala v poledne, ale v prvních dvaceti minutách ušla sotva 300 yardů, když ji zastavila policie, oddělila a obklopila první skupinu asi tisícovky lidí, o kterých se rozhodla, že to je „černý blok", ačkoli mnozí z nich měli na sobě trička a oděvy v různých barvách. „Halt!" řekla policie, „porušujete zákon, když nosíte masky!" Z čeho sestávaly ty „masky"? Ze slunečních brýlí a deštníků! Souhlasili, že si je sundají, ale policie trvala na tom, že všechny, které zalokovala, prohledá a zaregistruje. To mluvčí skupiny odmítli. Potom policie požadovala, aby je zbytek demonstrantů opustil a šel jinudy. Ti odmítli první skupinu, jež se ocitla na holičkách, opustit - a změnit trasu, oficiálně schválenou soudním rozhodnutím. Dohadování se táhlo dvě hodiny, a první skupina byla stále obklíčená, neschopná odejít. Policie se náhle pohnula kupředu. Použila jako výmluvu explozi tří petard („bengálských ohňů"), vtrhli mezi obě skupiny, ozbrojeni jak nějaký batalion v Afghánistánu, s helmami, hledími, speciálními holemi s rukojetí („takzvanými „tonfy") a zvlášť ošklivými koženými rukavicemi pískové barvy. A s galony pepřového plynu, jenž používali co nejčastěji a zblízka. Takhle popsal následující události jeden účastník: „Vůbec nedělali rozdíly, mlátili mladé jako staré. Já měl štěstí, zasáhl mě jen lehce pepřový sprej. Uviděl jsem vojenskou botu, jak se mě snaží kopnout, ale nemohl jsem uhnout - a ucítil jsem podrážku, jak mě tvrdě zasáhla přes oděv na stehně. Praštili mě do nosu a do hrudi. Ženy se mnou byly ode mě odtržené. Později mluvily o témže násilí (ačkoli jeden mladý policista brečel a koktal: »To není správné, jsou to staří lidé«. Jiný mladý policista zachránil mou ženu Christinu, když ji strhnul za sebe a zachránil ji tak před plynem a ranami svých divoce násilnických kolegů i kolegyň. Unikal jsem z mraků plynu a násilnických orgií na okraj ulice, a jako zázrakem jsem se opět shledal se ženami, také zasaženými tonfy a plynem… Tlačili jsme se na zelený okraj ulice, kam se vlekli zranění nebo někdo pomáhal. Mladí i staří. S jasně červenými tvářemi, napuchlýma očima, kašlající, nekontrolovatelně sebou škubající, třesoucí se od hlavy až k patě. Moje kulhání, modřiny žen, co byly se mnou, a naše trochu podrážděné oči, to se zdálo maličkostí ve srovnání s tím, co jsme viděli … na sto padesáti metrech byla demonstrace rozdělená tak, že nikdo neprošel… Pro tisíce lidí bylo nemožné se dostat k přenosným toaletám nebo dostat jídlo či vodu… Někteří demonstranti táhli oběti dál dozadu, mezi vodním dělem a policejními silami, někam, kde nějací doktoři a zdravotníci dělali co mohli, aby jim ulevili od bolesti ze zranění a pálících očí… A potom, bez varování, přišel další útok. Za námi pokračovalo bití policejními silami v čele naší kolony, na druhé straně mraky plynu do obklíčené skupiny. U našich nohou ti, co už byli zranění. Dělící zábradlí byla pro ně na nějakých pěti metrech, aby mohli podniknout další frontální útok na ty z nás, kteří se marně snažili uniknout… »Rozbiju ti hlavu na kaši«, syčel kousek ode mne jeden z policajtů, když zvedl svoji tonfu…" (popsal Axel Köhler-Schnura, čtyřiašedesátiletý levicový ekonom). Lidé měli zkroucené paže, hlavy zakloněné nebo nakřivo, někteří si drželi nosy a zavřená ústa, dokud neomdleli. Běžné byly kopance a rány. Celé to trvalo od dvou odpoledne do osmi; na policajty neudělal dojem ani zásah dvou poslanců Bundestagu z Die Linke, a ni novinářské akreditace. Než bylo posledním demonstrantům dovoleno odejít, poté, co byla zaznamenána jejich identifikace, byl pozdní večer. Asi to nejpozoruhodnější: navzdory víc než stovce obětí se lidé z Blocupy nenechali vyprovokovat, když odmítali opustit první skupinu, jež byla zasažena nejhůř. Tudíž jasný cíl policie, usnadnit sdělovacím prostředkům, jako už často, hodit celou událost na radikální, násilnický „černý blok" divokých anarchistů, tentokrát nezafungoval. K provokacím nedošlo; do konce asi i obvyklí policejní provokatéři shledali nemožným udělat to, co se od nich očekávalo. Tento protest Blockupy podpořilo 40 organizací, nejaktivněji protibankéřské seskupení Attaq, svaz Ver-di, druhá největší a nejbojovnější federace v Německu (městští a státní zaměstnanci, nemocniční, poštovní a popelářské jednotky, také kulturní profesionální skupiny, jako učitelé hudby a spisovatelé), a Die Linke. Uprostřed událostí byli nejméně dva její poslanci v Bundestagu, jedním z nich místopředsedkyně strany, Katja Kippingová. V následujících dnech frankfurtský předák pravicové CDU napadl Zelené a SPD: „Jsou také součástí černého bloku nepřátel demokracie, nebo jsou s námi na straně právního státu?" Dokonce obvinil Zelené, že se vrátili ke svým začátkům s házením kamenů v 70. letech. Bylo to ale pouhé předvolební divadlo, protože v sobotu žádné transparenty ani prapory SPD či Zelených vidět nebyly. A zatímco později v tom týdnu SPD i Zelení hlasitě požadovali vyšetření událostí, situace je pro Zelené zvlášť komplikovaná, protože jsou ve Frankfurtu partnery CDU v městském vedení. A tak zatímco kritizovali policejní brutalitu, jejich předáci rychle dodávali, že to, co se stalo, nemusí jejich koalici ohrozit. Dramatický aspekt akce Blockupy byl, že téměř ve stejnou dobu podobně vyzbrojená policie silou napadla protestující v Istanbulu, Ankaře a v mnoha dalších tureckých městech. Poslední rok viděl podobné bojovné akce v Řecku, Portugalsku, Španělsku a na Kypru. Němci, ačkoli také zasažení ekonomickou krizí, na tom jsou mnohem lépe než lidé v jižních zemích, a jsou méně aktivní a méně bojovní. Ti, kdo jsou v Německu u moci, jako Angela Merkelová nebo ti z mrakodrapů, třeba šéfové velkých bank, by byli rádi, aby to tak zůstalo - vyplašily je protesty, jako ty ve Frankfurtu. Ukázali, že mohou být tak houževnatí, jako policajti v Istanbulu.

Victor Grossman, 5. června 2013 (překlad Vladimír Sedláček)