| S tím, jak Assadovi bojovníci zmizeli se severu Sýrie, Kurdové bojují s džihádisty za budoucnost syrského Kurdistánu 15. srpna vybuchla na předměstí Bejrútu bomba v osobním autě. Zabila 21 lidí. Výbuch byl ale jen posledním v řadě útoků po celém Libanonu v letech 2012 a 2013, spojovaných s událostmi v Sýrii. Lehkost, s jakou násilí v Iráku a v Sýrii negativně zasahovala země kolem, zdůrazňuje klesající význam hranic v Levantě. Ukazuje se, že formování politické orientace komunit po celé oblasti má, spíše než občanství, stále větší vliv sektářská a etnická identita. Od Bejrútu po Bagdád konzervativní sunnitští islamisté chtějí zbavit arabský svět íránského vlivu, oslabit pozici Hizballáhu a obnovit sunnitskou vládu v Iráku a Sýrii. Šíitské a alawitské komunity v Levantě jsou v odmítání tohoto programu přirozeně sjednocené. Uprostřed těchto prohlubujících se oblastních rozdílů se objevil průlom pro jednu z nejdéle trpících menšin Středního východu: Kurdy. Posun oblastní rovnováhy sil Kurdům umožnil větší kontrolu nad svým osudem. Ačkoli je budoucnost nepředvídatelná, je zcela pravděpodobné, že jakmile se usadí prach, syrští Kurdové si v severovýchodní Sýrii zachovají autonomii. Nicméně probíhající válka mezi džihádisty a kurdskými milicemi o kontrolu nad severní Sýrií - konflikt mnohem méně známý, než bitva mezi Assadem a zbytkem syrských rebelů - pravděpodobně povede k významné humanitární katastrofě pro syrské Kurdy dřív, než se upevní jakékoli politické zisky. Vyplnit vakuum Po vypuknutí syrské krize Kurdové, kteří tvoří 9 % obyvatel Sýrie, byli postaveni před problémové dilema. Přidat se k revolučním silám i spojit se s režimem znamenalo vážné riziko vzhledem k nepředvídatelné podstatě konfliktu. Ačkoli někteří znalci tvrdili, že Kurdové se nakonec postaví na stranu režimu, toto vyhodnocení příliš zjednodušuje komplikovaný obraz. Syrské „Kurdské jaro" předcházelo Arabskému jaru a začalo v roce 2004, když byli protiassadovští Kurdové zmasakrováni v Qamishli za protesty proti arabskému nacionalistickému režimu, jenž po celá desetiletí ožebračoval kurdské zemědělce, zabíral kurskou půdu a stavěl mimo zákon vyučování kurdštiny. Křivdy Assadova režimu vůči Kurdům dosud nedokázaly přinést spojenectví kurdské menšiny se Svobodnou syrskou armádou (FSA). Vztah FSA k Turecku, skombinovaný s islamistickou a arabskou nacionalistickou identitou vlivných vzbouřeneckých frakcí, oživilo u mnoha Kurdů strach z Muslimským bratrstvem vedeného svržení baasistického režimu. V červenci 2012, pod tlakem rostoucího povstání ve zbytku země, syrská vláda stáhla většinu svých bezpečnostních sil z oblastí s kurdskou většinou a zanechala stranu Kurdský demokratický svaz (PYD) coby de facto oblastní vládu. Assadovo stažení sil bylo vedeno třemi strategickými kalkulacemi. První, syrská armáda se bude snažit konsolidovat své zdroje pro bitvy v Damašku a Aleppu. Druhou, danou podporou Turecka pro FSA, Assad chtěl dát Ankaře pádnou odpověď na tureckou podporu syrských rebelů. Vzhledem k tomu, že PYD je spjatá s Dělnickou stranou Kurdistánu (PKK), která podnikala útoky proti tureckému státu ze syrského území v posledních letech vlády Hafeza Al-Assada, baasistický režim vyslal Ankaře jasné poselství, když nabídl přidružené skupině PKK bezpečné útočiště u tureckého prahu. Třetí, Damašek se snaží posilováním některých kurdských frakcí dále rozdělit opozici vůči baasistickému režimu. Od té doby je mezi syrskou armádou a PYD v podstatě příměří. Místo toho byla PYD během roku 2013 trvalým terčem útoků salafistických džihádistů, odhodlaných svrhnout Assadův režim a odepřít politicky sekulárním Kurdům jakékoli narušování konfliktu. Jak bitvy mezi PYD a s al-Káidou spojenými milicemi nabývají na intenzitě, jsou etnické hranice stále více smazávány a ve skutečnosti se rozvinulo mocenské vakuum. Během prvního srpnového týdne s al-Káidou spjatá Jabhat Al-Nusra údajně zabila 450 kurdských civilistů v pohraničním městě Tal Abyad. Jiní džihádisté mezitím ostřelovali kurdské město Ras Al-Ayn. FSA také vedla útoky proti PYD na základě toho, že kurdské milice jsou loajální k Assadovu režimu. Některé arabské skupiny v syrském Kurdistánu ale nabídly PYD svoji plnou podpotu, ze strachu, že islámští extremisté by mohli získat kontrolu nad územím. Vřící islamisticko-kurdská válka na severovýchodě Sýrie donutila 35 000 syrských uprchlíků v půli srpna uniknout do iráckého Kurdistánu. Krátce nato Masoud Barzani, šéf oblastní vlády iráckého Kurdistánu (KRG), deklaroval, že KRG je připravena syrské Kurdy bránit. Ačkoli mnozí analytici pochybují, že by dobře vycvičení bojovníci KRG, peshmergové, vstoupili do Sýrie, aby bojovali za PYD, vojenský výcvik a finanční podpora KRG pro PYD podtrhují Barzaniho rozsáhlejší pankurdskou politiku. Barzaniho motivace pravděpodobně pramení z jeho domněnky, že by v budoucnu mohlo dojít k válce mezi centrálním Irákem a KRG, a za těchto podmínek by syrský Kurdistán mohl poskytnout strategicý prostor. Mezitím je pozice PYD tváří v tvář džihádistickým bojovníkům posilovaná strategickou hloubkou, poskytovanou iráckým Kurdistánem. Bude-li násilí sužovat severovýchod Sýrie i nadále, může být hranice mezi syrským a iráckým Kurdistánem nakonec zrušena. Kurdské jaro Ačkoli většina syrských Kurdů jsou sunnitští muslimové, jejich zásadně sekulární politika je staví proti skupinám spjatým s al-Káidou, snažícím se vytvořit v Sýrii islámský emirát. Etnické obavy, vřetně zjevného nepřátelství rebelů vůči kurdskému sebeurčení, rozdělení vyostřují. Zprávy bojovníků al-Káidy, popravujících Kurdy a vydávajících výzvy k jejich vyhlazení, jen dále rozšiřují podporu PYD ze strany sekulárních Kurdů. Protože většina syrských zásob ropy a zemního plynu se nachází v severovýchodní Sýrii, v sázce je hodně pro obě strany. Geopolitické důsledky ustavení autonomní kurdské oblasti - nebo nezávislého kurdského státu - v severovýchodní Sýrii jsou složité. Z tureckého výhodného postavení by syrský Kurdistán, řízený PKK, znamenal významnou překážku vzhledem k pravděpodobnosti, že PKK využije území k zahájení útoků proti tureckému státu (zvlášť kdyby selhaly mírové rozhovory mezi Tureckem a PKK a vládnoucí předáci v Damašku a Ankaře by krátkou nebo středně dlouhou dobu zůstali u moci). Turští oficiální činitelé se přirozeně obávají vyhlídek vlastní, turecké kurdské menšiny, požadující na Ankaře větší autonomii, inspirované jejich kurdskými protějšky v Sýrii. Takto se Turecko po válce v Zálivu obávalo poloautonomního kurdského státu v severním Iráku, i když se nakonec KRG stala jedním z nejbližších spojenců Turecka na Středním východě. K založení podobné aliance s nějakým poloautonomním kurským státem v Sýrii by Turecko potřebovalo uspět v probíhajících mírových rozhovorech s PKK (což je v krátké době nepravděpodobné), nebo by proturecký soupeř PKK musel převzít moc v severovýchodní Sýrii (což je také nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že PYD je lépe vyzbrojená než její kurdští soupeři). Momentálně Ankara podporuje džihádistické milice na severu Sýrie nejen aby oslabila Assadův režim, ale i aby oslabila PKK/PYD. Nicméně Turecko hraje nebezpečnou hru, protože založení kurdského státu, vedeného PKK/PYD u jeho hranic by se mohl ukázat méně nepřátelským než al-Káidou vedený islámský emirát na druhé straně hranice. Turecko prozatím své sázky pojistilo. Probíhající bitva mezi kurdskými silami a syrskými buňkami al-Káidy představuje pro USA složitý problém. Washington, opatrný, aby si neodcizil svého spojence v NATO, Turecko, vložil své zájmy do přežití syrského státu v post-assadovské éře, a tudíž poloautonomní nebo nezávislý kurdský stát v severovýchodní Sýrii odmítá. Spojené státy ale nemají zájem ani na tom, aby si s al-Káidou spojené skupiny zachovaly kontrolu nad pruhem země na středovýchodním prahu NATO. Washingtonu by určitě prospělo, kdyby získal v oblasti další spojence. Vzhledem k proamerické orientaci Barzaniho KRG by pro Obamovu vládu bylo moudré, kdyby si vytvořila vazby se syrskými Kurdy, vzhledem k tomu, že se příliv může i nadále na dlouhou dobu obracet kurdským směrem. Kdyby se západní státy rozhodly vybavit moderní výzbrojí islamistické rebely, čímž by přestala být používána proti PYD, mohlo by to v budoucnu ztrpčit vztah Washingtonu s autonomním syrským Kurdistánem. Existuje jen málo důkazů, že by tohle zvažovaly západní země, vyzbrojující rebely. Stejně jako jejich irácké protějšky, i syrští Kurdové se snažili najít svobodu uprostřed chaosu a násilí ve své zemi. Z jejich pohledu nezávislý kurdský stát sice slíbily, ale nedaly, mocnosti, které vyhrály I. světovou válku. Téměř o století později ucítili skutečnou příležitost ke větší autonomii a možná i nezávislosti. Po celé generace kurdské aliance kolísaly, což bylo dáno tokem geopolitického vývoje v oblasti a jejich potřebou postavit se proti napětí, vyvolávaném jejich hostitelskými vládami. Momentálně syrští Kurdové zakoušejí téměř nezaznamenávanou humanitární krizi uprostřed vážného porušování lidských práv al-Káidou po desetiletích tyranie pod Assadovou vládou. V dlouhodobějším termínu mohou Kurdové na svůj sen o větší autonomii nebo nezávislosti nakonec dosáhnout. Dojde-li k tomu, „arabské jaro" může být přesněji připomínáno jako kurdské jaro. Daniel Wagner a Giorgio Cafiero, 5. září 2013 Daniel Wagner je provozní šéf Country Risk Solutions, poradenské firmy o přeshraničním riziku, a autor knihy „Jak zvádat rizika v zemi" (Managing Country Risk). Giorgio Cafiero je oblastní analytik pro Consultancy Africa Intelligence, výzkumný analytik pro Country Risk Solutions a dopisovatel Foreign Policy In Focus. (překlad Vladimír Sedláček)
|