| V Hellersdorfu byla celé léto ve vzduchu hrozba násilí. V této čtvrti na okraji východního Berlína, druhdy obrovský areál moderních výškových budov, jež se snažily vyřešit problémy s bydlením ve východním Německu, našlo domov téměř 130 000 lidí. Po „stržení Zdi" byla spousta těchto výškových budov snížena z jedenácti na 5 či 6 pater, opravena a opatřena barevnými novými fasádami. Ale s novým problémem, nezaměstnaností (v Berlíně momentálně 11,7 %), stále víc lidí odcházelo honit práci v jiných částech Německa i jinde. Mnoho budov, postavených v 80. letech, se vyprázdnilo. Před nedávnem dělnické rodiny, některé s přistěhovaleckými kořeny, poté, co je z centra Berlína vytlačilo předražené poměšťáčtění, shledaly, že v okrajových oblastech jako Hellersdorf nestoupají nájmy tak rychle. Nová směska, často se vyznačující desintegrací, poraženectvím, občas ztrátou naděje, nabídla přesně ty ingredience, jaké hledají neonacisté a jejich spojenci. Protože školy a školky měly stále volné kapacity, město se rozhodlo nastěhovat kolem dvou set žadatelů o azyl z Afghánistánu, Sýrie i z dalších zemí do jedné školy v Hellersdorfu, z níž udělalo ubytovnu. Ale ultrapravičáci, kteří cítili šanci získat hlasy v blížících se německých volbách, rychle zahájili svoji běžnou kampaň zastrašování hrozbou nebezpečí z „cizinců" a navíc přidali stížnost, že plánované stěhování nebylo předem konzultováno s místními obyvateli. Když bylo potom uspořádáno venkovní shromáždění, kde bylo opatření vysvětleno, dostavilo se téměř tisíc lidí. Ale mikrofonu se chopili tvrdě vypadající muži z Národně demokratické strany (NPD) a brzy vytvořili atmosféru, připomínající pogrom. K nim se přidali stejně tvrdě vyhlížející stoupenci nové strany Pro Německo (Pro Deutschland), jejíž hlavní opěrnou platformou je mlátit cizince. Všechny ostatní strany vystoupily proti nim, a brzy tu byli ve dne i v noci hlídkující lidé, většinou členové Die Linke a Autonomistů (antifašisté s anarchistickými sklony), aby vzdorovali fašistům a chránili a vítali první žadatele o azyl, a policie, snažící se udržet obě skupiny odděleně. Došlo k nějakým drobným potyčkám, které se dostaly do titulků zpráv po celém Německu, a někteří azylanti, dočasně ubytovaní někde ve městě, odmítli se do Hellersdorfu stěhovat ze strachu před útoky. Situace se pomalu zklidňovala, když se ukázalo, že většina místních nebyla tak „proticizinecká", jak se neonacisté snažili ji zobrazit. Berlínské opoziční strany - Die Linke, Piráti a Zelení - požadovaly, aby přistěhovalci už nebyli umisťováni do velkých ubytoven a byli místo toho rozptýleni do normálních bytů po městě. Tohle téma bylo součástí probíhající celostátní debaty o boji proti striktnímu omezování žadatelů o azyl, pokud jde o svobodu pohybu a právo na práci. Tento problém byl většinou vytlačen titulky o tom, že NSA špehuje německá poštovní, telefonní a e-mailová spojení, což rozpoutalo spor mezi dvojsmyslně mluvící Angelou Merkelovou, snažící se vyhýbat jakémukoli postoji, a jejími velmi spravedlivě znějícími oponenty z SPD a Zelených, kteří sami byli v této věci těsně zapojeni do úmluv mezi USA a Německem. V Berlíně rozzlobeně demonstrovalo proti německému a americkému špehování téměř 15 000 lidí. Ve většině sdělovacích prostředků začala brzy převládat válka v Sýrii (ačkoli pro některé se na první místo dostaly klíčové události jako narození a jméno windsdorského dítěte). Víc než dvě třetiny Němců odmítlo zapojení do další války dokonce dřív, než se vojáci vrátili z té v Afghánistánu. Mírové hnutí zorganizovalo v německých městech demonstrace „NE válce proti Sýrii 1. září, v den obvykle připomínaný jako Mírový den, zdůrazňující datum, kdy Německo vtrhlo do Polska a zahájilo II. světovou válku. V Berlíně u Brandenburské brány se demonstranti shromáždili co možná nejblíže velvyslanectví USA. Částečně díky kvapným přípravám a tudíž ne dost včasnému zveřejnění byl jejich počet značně omezený, asi 800 oddaných stoupenců Die Linke a některých menších stran na levici a několik Syřanů s různými názory na Assada, ale společně odmítajících Obamovu hrozbu leteckého úderu. Pár volebních kandidátů do Bundestagu podpořilo Obamu, pokud jde o Sýrii - vyjma toho nejdůležitějšího, Angely Merkelové, která byla nejprve nejednoznačná, ale potom se přiklonila k podpoře washingtonského spojence. Byla si evidentně svou osobní popularitou dost jistá na to, aby se této otázce vyhýbala, soudíc, že hlavní zájem voličů se opět soustředí na počet stoeurových účtenek v peněženkách nebo na cifry svých bankovních účtů s obavou ze změn. Jak se poněkud letargické volební období uvolňovalo, na temném horizontu žádné takové změny vidět nebyly. Většina sdělovacích prostředků se jako obvykle snažila zvrátit volby v osobní konfrontaci mezi Merkelovou, s jejím domáckou rétorikou s rejstříkem k odvrácení ekonomické katastrofy, a sociálním demokratem Peerem Steinbrückem, který se trvale snaží být vtipný a kroutit své zkyslé rty do úsměvu. Ale v jedné televizní debatě se Steinbrückem jí šarm nebyl až tak přesvědčivý, zatímco on byl dobře připravený, s fakty o lidech bez práce nebo na část úvazku s nízkou mzdou, vrhajícími temné skvrny na její malování na růžovo. Často to skončilo nerozhodně, a víc než cokoli jiného budil pozornost její náhrdelník s kameny v národních barvách - červené, černé a zlaté. Zdejší volby, to ale nejsou osobní souboje. Stát se kancléřem znamená získat dost křesel v Bundestagu k získání většiny a sestavování vlády. S jedinou krátkou výjimkou (1960-61) to žádná strana nikdy nedokázala sama; je vždy potřebný přinejmenším jeden partner. Pokud současný partner Merkelové, velkopodnikatelská FDP, nedosáhne 5 % všech hlasů potřebných k tomu, aby se dostala do Bundestagu (teď kolísá mezi 4 a 6 procenty), je potom ze hry, pokud „Křesťané" Merkelové uváznou na nějakých 40 procentech a budou potřebovat jiného partnera, aby zůstali moci. Jediní dostupní jsou Zelení - vysoce nepravděpodobné - nebo SPD - definitivně nemožné. Jiná možnost ale existuje. SPD, teď na 25 procentech, se svými přáteli a spojenci Zelenými na 10 či 11 procentech, vyhrát nemůže. Ale když se přidá Die Linke, teď na 9 procentech, a možná tu či onde s dalším bodem či se dvěma, může vzniknout vítězná kombinace. SPD a Zelení stále trvají na svém, že by se nikdy, nikdy, nikdy nespojili s Die Linke, ale někteří si myslí, že to říkají méně často a méně nahlas, a vítězství, s vládními křesly v hezké nové vládě, by mohlo poskytnout mnohá pokušení. Souhlasila by Die Linke, kdyby jí nabídli tuto možnost - a vládní křeslo či dvě? A co takhle nebýt v koalici, ale jednoduše ji „tolerovat" - hlasovat s ní bez připojení se k ní, což by jí dalo sílu zvednout palce nahoru či dolů, kdykoli bude souhlasit či nesouhlasit? O těchto věcech se ostře debatuje - většinou za zavřenými dveřmi. Někteří předáci Die Linke říkají „možná" - budou-li zachovány určité zásady, jako vyšší mzdy a penze a žádné bojování v zahraničí. Konec konců, to všechno dává volbám určitý prvek napínavosti. Musím se zmínit, že tu jsou i další strany. Jako neonacisté ve výše zmíněné NPD, s malou šancí získat celonárodně víc než 2 nebo 3 %, zvlášť když jim hlasy vezme jejich nový proticizinecký rival, strana Pro-Deutschland. Jiná nová strana, Alternativa pro Německo, zdůrazňuje své odmítání eura. „Zpátky k německé marce", požaduje, s podtónem pohrdání pro chudé, bankrotující země na jihu Evropy. Teď si stojí na 2-3 %, ale může ukázat větší sílu, až se sečtou hlasovací lístky. Pokud jde o Piráty, druhdy vzrušující mladé bojovníky za internetovou svobodu a spoluúčast, jejich bratrovražedné půtky je drží dole, na zklamávajících třech procentech. Ale kdo ví… Aktuálně tu je 34 stran, ultrapravých, ultralevých, náboženských, vegetariánských a prostě jen uhozených. Protože sdělovací prostředky, ačkoli plné komentářů, rozhovorů a besed, nedovolují kampaň placenými inzeráty, všichni se snaží ji vést zaplněním ulic billboardy a tisíci menších letáků na sloupech pouličního osvětlení, často s tváří kandidáta a krátkým heslem, jako Merkelové „Společně úspěšní - za Německo" nebo SPD a „»My« znamená rozdíl". Velmi originální se snaží být Zelení; jeden symbol má tvář obrácenou dolů a slova, také psaná vzhůru nohama: „My vidíme věci jinak. A vy?" (Tady by mě zajímalo, kdo kopíroval; tenhle nápad se totiž objevil před časem na plakátu plzeňské ZOO s propagací zvířat z Austrálie; pozn. překl.) NPD se drží svých rasistických tradicí, letos většinou proti Romům a Sinti (cikánům), a tu a tam má problémy se zákonem. Plakáty Die Linke většinou požadují: „Dost žvanění: minimální mzdu 10 euro"- „Místo záloh na lahve penzi 1 050 euro" – „Rozdělování je směšné; zdaňte milionáře" a „Zakažte vývoz zbraní; ukončete rozmisťování vojsk". Je možné, že dlouhodobý důraz Die Linke na mír, také proti útoku na syrské cíle, jí přinesl malý, ale zřejmě důležitý nárůst v průzkumech. Němci budou hlasovat už brzy, a to ručním zakřížkováním, elektronicky nikdy - jeden hlas pro místního kandidáta, jeden pro vybranou stranu. Do té doby jsou téměř všechna rozhodnutí o domácích, evropských či světových problémech vystavena „čekání". Je možné, že nová pravicová či středová vláda skutečně zatočí mnohem tvrději s pracujícími, se svými i s těmi na zbytku kontinentu. 22. září bude pro mnoho milionů lidí silně rozhodujícím datem. Victor Grossman, Berlín, 8. září 2013 (překlad Vladimír Sedláček)
|