Dva živly ohrožovaly sjezd Die Linke v Drážďanech (14.-16. června). Prvním byla voda; Labe, jehož záplavy dosáhly téměř k terase sjezdového paláce. Jak oznámila spolupředsedkyně Katja Kippingová: „Před dvěma týdny jsme nevěděli, zda se dostaneme na tohle shromáždění bez gumových člunů!"

 

Druhým hrozivým živlem, naštěstí obrazně, byl oheň. Sdělovací prostředky, věrny formě, hledaly jiskru k zažehnutí konfliktu, v naději, že vzplane jako na sjezdu před rokem, kdy byl požár zažehnaný na poslední chvíli. Co našly? Oskar Lafontaine, dlouholetý oddaný stoupenec sjednocené východozápadní strany - přišel ze západního Sárska - volal po konci eura, jež vidí coby břímě, blokující jakoukoli léčbu evropské ekonomické krize. Jeho návrhu nikdo ve straně nezatleskal, a žádný pokřik sdělovacích prostředků nepřiživil tenhle oheň, jenž skončil jako třetí bájný živel, vzduch - horký vzduch. Tím jaksi starý, už devětašedesátiletý Oskar ztratil hodně ze svého úžasného charismatu a politické váhy a nakonec už nepromluvil. Ale promluvili další! Skutečně plamenně! Dva byli v televizi, a bylo těžké zůstat sedět. Po měsících, vlastně rocích, kdy členové a příznivci nešťastně sledovali, jak jedno křídlo mává proti druhému a ztrácí stále víc politické půdy pod nohama, bušíc jedno do druhého, tentokrát se křídla spojila, aby vzlétla vzhůru. Uteklo aspoň patnáct hodin unavující debaty (bez televize), ale jen s minimem narážek, dohadování či tvrdých střetů. A nakonec 550 delegátů, z nichž jen pár se zdrželo pět osamělých hlasovalo NE, přijalo volební program. Co je důležitější, volební kampaň pro 22. září byla vážně zahájena, se třemi pozoruhodnými projevy. Všechny šly proti prohlášením dvou dalších opozičních stran, SPD a Zelených, jež při sestavení vlády nestojí ani o omezenou podporu od Die Linke; to se raději spojí s pravicovou CDU Merkelové nebo dokonce s FDP. Řečníci Linke věc obrátili; k dosažení dohody bude na SPD a Zelených, aby změnili své postoje, jež - navzdory levicově znějícím předvolebním sloganům - se staly téměř nerozeznatelnými od dvojice vládnoucích stran. Spolupředseda Berndt Riexinger, dříve bojovný západoněmecký odborový předák, začal s denními zprávami. „Evidentně je vyhrabáván nový důvod pro válku v Sýrii. Viděli jsme to před deseti roky, když byly k ospravedlnění války použity údajné chemické zbraně. To mě plně opravňuje říci: ruce pryč od Sýrie! Žádné vojenské zapojení, žádnou intervenci! Naše poselství je jasné: Mír. Federální vláda musí podpořit veškeré iniciativy ke všestrannému mírovému řešení. Všichni zúčastnění si musí sednout k jednomu stolu. A všechny raketové základny Patriotů musí být z oblasti odstraněny." Riexinger také zdůrazňoval těsné vazby se členy odborů - což Die Linke v minulosti dostatečně nezdůrazňovala: „Jako odborář říkám, že žádná cesta nemůže uhýbat před problémem poklesu pracovní doby… Pro odbory bylo omylem tenhle důležitý projekt odmést stranou. Není možný stav, kdy někteří lidé pracují příliš, vyhoří a hroutí se pod trvalým stresem, zatímco jiní práci nemají nebo jsou tlačeni do minizaměstnání… Pro Angelu Merkelovou to je jednoduché. Začala velmi jasně: neměly by narůstat daně bohatým, ne, ne s ní. Ona to rozhodla. Ostře a jasně. Jejím táborem je ten pro horních deset procent populace." Riexinger napadl časté vychloubání Merkelové, že Německo dokázalo potřít ekonomickou bouři. „Pro miliony to není ten případ. Moc dobře krizi nepřečkali. Deset milionů lidí musí pracovat v nízkopříjmovém sektoru. Přes čtyři miliony lidí pobírají míň než 7 euro na hodinu před zdaněním. Půl milionu nevydělá dokonce ani 5 euro… Mnoho z nich je v maloobchodě, kde zaměstnavatelé anulovali všechny smlouvy. Chtějí svaz vydírat… Majitelé největších diskontních maloobchodních sítí, všichni na seznamu nejbohatších Němců, chtějí své zaměstnance ožebračit. Ale ti - většinou bojovné ženy - se brání. A naše místo je na straně těch, kteří vystoupili, aby s takovou politikou bojovali. Také ti v Madridu, v Aténách a zvlášť v těchto dnech na Taksimském náměstí v Turecku. Die Linke je strana mezinárodní solidarity."

 

Druhá spolupředsedkyně, Katja Kippingová, přichází z Drážďan: „Jsem ráda, že je sjezd tady, v mém volebním obvodě. Oblíbená houpačka mé dcery je na hřišti kousek odtud. Drážďany jsou překrásné město, ale nepochybně má konzervativní pověst, je tu silná CDU. Můžu vás ale ujistit, že pracujeme na tom, aby se to změnilo. Věci se dějí." A mluvila o iniciativě Die Linke v úspěšné kampani referenda k zabránění privatizace městských nemocnic. Vyvolala sympatie sjezdu pro tisíce lidí, kteří trpěli katastrofou posledních týdnů. „Když mluvíme o povodni, musíme samozřejmě mluvit o rychlé pomoci, ale také o tom, jak v budoucnu takové katastrofě zabránit…" Pustila se také do evropské ekonomické politiky Angely Merkelové a do její nepřímého obvinění lidí z jižních zemí, že jsou marnotratní nebo zhýčkaní. „Černožlutá vláda (v běžné politické stenografii barva CDU je černá, její partnerské FDP žlutá) se snaží nás přesvědčit, že jsme donuceni platit dluhy Řeků, Španělů a dalších. My ale víme, že mezi dvěma národnostmi žádný konflikt není, je to vždycky mezi těmi nahoře a těmi úplně dole, a sestřička v Aténách, která pracuje ve velice těžkých podmínkách, nakonec neuvidí z těchto záchranných balíčků nic." Analyzovala také postoj strany Zelených. „Zelení byli kdysi součástí mírového hnutí. Dnes jsou velice horliví, když jde o to vést válku. Neustále dostáváme nová překvapení. Když ministr zahraničí Westerwelle konal s citem během libyjského konfliktu, Zelení místo toho požadovali, abychom se zapojili do bitvy. S takovým posunem téhle strany od zelené k olivově šedozelené můžeme být skutečně rádi, že nikdo z nich nebyl ministrem zahraničí..." Kippingová také bušila do ekonomického uspořádání. „Předseda rady farmaceutického koncernu Bayer dostává jedenadevadesátkrát tolik co sestřička, která dělá i noční sužby. Jedenadevadesátkrát víc! Může si někdo skutečně zasloužit jedenadevadesátkrát víc než sestřička? Myslím, že ne!" Aktivita Kippingové se neomezila na slova. Na sjezdu byli hrdí, že stranická spolupředsedkyně, s několika poslanci Bundestagu, byla uprostřed nedávné přehlídky „Blockupy the banks", „Zablokujte banky", ve Frankfurtu nad Mohanem - a marně se snažila zabránit velmi surovému policejnímu násilí. Ve svém projevu se o události zmínila: „Blockupy 2013 není jen příběhem o policejní represi, ale i o solidaritě. Policie chtěla roztrhnout demonstraci, ale účastníci zůstali jednotní, od skupiny odmítající hluk letového provozu k feministické caremob (síť péče o invalidní migranty; pozn. překl.), přes atak na ty z nás z Die Linke, od členů svazu kovodělníků k anarchistům - všichni jsme zůstali pohromadě. Ano, demonstrace Blockupy ukázala mozaikovitý charakter levice, její rozmanitost v šíři a pestrosti. I my jsme toho byli součástí. A naši radost z pospolitosti nemůže zničit žádný policejní útok na světě - ne nějakým pepřovým sprejem…"

 

V posledním z tohoto tria klíčových projevů Gregor Gysi, přední zakladatel strany, šéf skupiny Die Linke v Bundestagu a populární řečník i daleko mimo stranické řady, se dotkl některých stále značně kontroverzních otázek minulosti i budoucnosti: „Státní socializmus vázl, to ale neznamená, že by NDR neměla úspěchy. Musím zmínit alespoň možnost žen pracovat a kvalifikovat se pro lepší práci, dětskou péči, vzdělání, kde bohužel byla omezení politická, ale nikdy ne finanční, všestranné léčebné polikliniky, možnost získat universitní přípravný diplom a plnou učňovskou přípravu. A zjišťuji, že bychom se měli poučit alespoň od těch, kteří mají sebedůvěru a neunikají neustále od věci… Proč jsem zůstal socialistou? Protože kapitalizmus vyvolává války, žije z válek a bude v tom pokračovat, dokud bude mít z válek zisk. Ekonomické zájmy jsou pro každou válku základní. Jsem proti tomu, a proto chci demokratický socializmus. A proto, že kapitalizmus nedává sociální spravedlnost, místo ní vždy tíhne ke shromažďování bohatství do rukou několika a šíří chudobu. Proto, že kapitalizmus nemůže přinést ekologickou udržitelnost, a proto, že ze 70 milionů lidí, kteří každým rokem na Zemi zemřou, jich 18 milionů zemře hlady. Ačkoli světové zemědělství dokáže nasytit dvakrát tolik obyvatel, 18 milionů lidí umírá hlady. Proč Kapitalizmus nedokáže ani nasytit obyvatelstvo světa, to nedokážu pochopit. A právě proto chceme společnost změnit a dosáhnout demokratického socializmu…" Když se Gysi obrátil k volebním problémům, podotkl, jak důležitou opozicí je Die Linke: „Vložili jsme do programu republiky otázku všeobsažné zákonné minimální mzdy. Byli jsme to my, kdo prosazoval témata jako spravedlnost ve zdanění. Nejsme stranou, zvyšující nebo seškrtávající daně. Jsme stranou daňové spravedlnosti… Předložili jsme témata kontroly nájmů, udržení nízkých nákladů na elektřinu, všeobecného zdravotního pojištění, potírání chudoby starých lidí, stažení jednotek z Afghánistánu - všechny jsme je dali do programu, a všude, kam se podíváte, uvidíte, jak jsme ostatní donutili k pohybu a ke kopírování našich návrhů. Neměli bychom si na to stěžovat, je to úspěch, když ostatní od nás musí kopírovat - a my teď musíme udržet tlak, to je náš úkol… Aby byla šance na silnější Die Linke větší, kam musíme to nejdůležitější v myslích obyvatelstva nasměrovat k politice a potom pokračovat v boji za další požadavky. To platí i pro boj proti vojenskému zapojení ozbrojených sil, proti chudobě ve stáří, proti tlakům zákona Hartz-4 o nezaměstnaných a o nejistém zaměstnání, za zákon o minimální mzdě, spravedlnosti ve zdanění, zdravotním pojištění, rovnosti v placení a v penzích pro muže a ženy na východě a na západě." Gysi vyjmenoval 20 hlavních požadavků do volební platformy a jako cíl pro 22. září stanovil dvouciferné skóre. Před čtyřmi roky ohromující úspěch Die Linke ziskem téměř 12 % byl pro ostatní šok; od té doby se tvrdě snaží tento trend zvrátit. V současnosti průzkumy u Die Linke kolísají mezi šesti a devíti procenty. Politici čtyř zavedených stran udělají vše, aby se lidé neseznámili s tímto programem, a mohou se opět uchýlit ke čtvrtému prvku řecké tradice - zemi, nebo, v politických termínech, blátu. Přesto, budou-li horoucí projevy jako tyhle tři, nezbavené úderů, následovány stejně důraznou volební kampaní, nemusí dvouciferný cíl, v žádném případě ne snadný, zůstat nedosažitelný.

 

Victor Grossman, Berlín, 18. června 2013 (překlad Vladimír Sedláček)